Chains mi ležely ve wishlistu neskutečných deset let. Až nedává konverze pro Switch byla tím pravým impulzem, aby mé adventuro-chtivé palce spočinuly na Joy-Conech. Jak to dopadlo? Těch pár večerů jsem si neskutečně užil. Hra si mě získala. Jede ve stylu nejlepších adventur ze staré školy. Do ručně malovaných obrazovek bylo vloženo neskutečné úsilí a množství práce. Těšil jsem se na každou další lokaci. 

Co se týče mechanik — klasická adventura. Neinovuje, jede ve starých kolejích. Jen tu a tam lehce zpříjemňuje dnešnímu hráči. V devadesátých letech vás hra nezřídka vypustila do velkého množství obrazovek a vrhla po vás obrovské množství předmětů. Člověk pak týden běhal tam a zpátky a zkoušel vše na vše. Jak se říká, frustrace byla součástí hratelnosti. Tyhle pocity už ve vás páni a dámy z Deadalicu vyvolávat nechtějí. I když, i v Chains jsem zažil dvě, tři místa, kdy jsem si už říkal — já fakt už nevím @#$@%. Ale většinou se pohybujete v lokacích do pěti obrazovek. Předmětů do deseti a kombinace v drtivé většině logické. 

Hlavní hrdnina Geron je inteligentní, logicky uvažující, mladý sympaťák. Jeho společnice pak do dvojice vnáší nepředvídatelný, esoterický prvek. (Svatební cesta do Jillí :D) Příběh je fajn, není tak hluboký, abyste nedohlédli na dno, ale šlape jak hodinky. Hraje na temnější strunu, hra má momenty, které rozhodně nejsou pro děti. 

Jediné, co mi bylo v prvních chvílích trnem v oku, byly animace obličejů.  Postavy jsou krásně prokreslené. Ale při bližším pohledu působí při řeči toporně. Ale zvykl jsem si. 

Podtrženo sečteno, skvělá hra, jdu skočit do druhého dílu Memoria. A pak zkusím The Pillars of the Earth. Díky Chains jsem zase chytil adventurní slinu. 

Btw. Hra mi lehoulince zahrála na nostalgickou notu. Je ze stejného vesmíru německého dračáku (Das Schwarze Auge) jako RPG Stíny nad Rivou. 

Konverze na Switch bez problémů, titulky pěkně velké, dobře čitelné. Podporuje i dotykové ovládání.