„Víš, kdo jsem?“

„Jsi děda! Máš bílé vlasy jako každý děda. Sice jsi škaredý, ale líbíš se mi!“

„Mám to ale kliku…“    


Roku 2007 se na trhu objevuje hra se kterou jsem se ještě nikdy nesetkal, s mechanikami, které jsem ještě nikde neviděl, s grafikou, kterou jsem se nikde jinde nepokochal, s drsným, dospělým příběhem, který jsem ve hře ještě neprožil… s hrdinou, který se právě díky tomuto dílu postupně stal kulturním fenoménem… Jmenoval se Geralt z Rivie a byl to zaklínač, profesionální zabiják příšer.  

Stejně jako mnoho ostatních hráčů v naší kotlině, jsem se k Zaklínači dostal díky Score DVD, které poskytovalo na zkoušku velkomyslně rozlehlé demo, v podstatě celou první kapitolu. Tehdejší česká pobočka - Melitelé ji buď milostiva - CD Projekt, pojala marketing hry ve velkolepém stylu. Strategie se vyplatila a pro mě zůstává propagační kampaň prvního Zaklínače jedna z nejlepších v historii herního průmyslu. Především kvůli tomu, že si získala i můj měšec (jenž bývá obvykle hypuvzdorný), který se tehdy, ihned po dohrání dema, ztenčil o krásných baťovských 999,- orénů… chci říct: korun. V krásné stylové krabicovce s tištěnou mapou zaklínačského světa, jenž mám schovanou dodnes. Důvodem, proč se mi hra zaryla hluboce pod kůži, byl v neposlední řadě i kompletní český dabing, který, říkám to hned, nadevše zbožňuji, byť má své stinné stránky, ale o tom později.  


Když jsem v úvodu řekl, že Zaklínač byla hra, se kterou jsem se ještě nikdy nesetkal, myslel jsem to vážně. Přesto mi na ní od začátku bylo cosi povědomé. Později mi došlo, že kdybych si odmyslel tu krásnou grafiku, dostanu mé milované KotORy. CD Projekt, nemajíc tehdy svůj vlastní engine, jel na licencovaném Aurora enginu od Bioware a vytřískal z potenciálu tohoto rychle zastarávajícího softwaru naprosté technické maximum. Už v té době jsem takový um obdivoval.  

Ano, herní svět je stále přísně ohraničený koridor. Přesně, jak se na Auroru sluší, ale kluci a holky z CD Projektu v hráči dokázali navodit pocit, že se jedná o obří, rozlehlý, otevřený svět. Do tohoto světa umístili zapamatovatelné, charakterní postavy a s nimi spojené příběhy, které byly častokrát vyvedené přesně v Sapkowského filozofii morálních dilemat a výběrem mezi menším zlem. Protože ve světě Zaklínače není nikdy čisté dobro, ale chodí ruku v ruce s temným, často bestiálním zlem. Rovněž nálepku 18+ si tato hra odnáší zcela po právu. Ve hře se totiž neustále souloží, mluví sprostě, tečou potoky krve, kutálejí se useknuté hlavy a především je zde nahota, což je stále (nechápu proč) v herním prostředí ta nejkacířštější troufalost. Přičtěte si ještě naprosto kongeniální hudbu a zvuky. A už z tohoto malého výčtu vám dojde, proč si hra zaslouží označovat přívlastkem legendární.  

Příběhem se zde budu zabývat pouze rámcově, neboť ho všichni znají. A kdo ještě ne, nebudu mu kazit zážitek. Nutno ale říci, že jeho začátek je více nežli tuctový – ztráta paměti, nečekaný útok, chaos, odhalování pravdy. Nezní to nijak speciálně a není, ale příběhovou genialitu pocítíte při samotné cestě za finálním střetem – množství nesčetných zvratů, mnoho skrytých i nepokrytých motivací vedlejších i hlavních postav, vše mající svou logiku, někdy až velmi absurdní logiku, skvěle napsané dialogy a především překrásné prostředí ve slovanském slohu. Zde se bude cítit každý Evropan na východ od nás tak nějak jako doma. Nejedná se o žádný americký Abeir Toril, ale o středověkou Evropu, jako vyšitou. S pražským orlojem jako bonusem. Celkové atmosféře odpovídá i ošacení a účesy obyvatel – s Ivánkem se zde budete setkávat často. To je osvěžující podobně, jako u prvních dvou Gothiců.  

Více ale s potvoráky, jak by řekl jeden cihlář. Těch je ve hře uspokojivě rozmanité množství a každá ze stvůr má svůj domácí biom. Ve hře sice nejsou koboldiska, co maj velký čepičiska, ale jinak jsou zde skoro všichni „staří známí“ z knižních příběhů. Včetně Strigy a Zeugla. Nejčetnější zastoupení zde mají bezesporu Utopenci a Topivci. Ze začátku je jejich srážení Aardem a dorážení zábavné, ale ke konci hry se stanou velmi otravní. Boj s nemrtvými mně naproti tomu neomrzel nikdy. Velmi nebezpečné Echinopsy a Archespory jsou zase dobře vymyšlené stvůry. S každou nestvůrou se bojuje jinak a na každou platí jiná taktika. Jediný společný jmenovatel je nezbytný stříbrný meč. Zde se dostáváme k prvnímu mínusu, což je obecně omezený výběr zbraní. Geralt buď meč vyfasuje, nebo je jím obdarován, případně si může nechat meč vykovat u kovářů z meteorických a magických rud. Faktem zůstává, že se ve hře nachází jen několik málo unikátních kousků, co by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Ještě horší je to se zbrojí. Zbroje jsou ve hře pouze tři, z nichž dvě jsou deriváty základní kazajky. Ničemu to sice nevadí, ale všichni se v RPG rádi parádíme. Zde to mohlo být lepší. Co je však naprosto geniální, je systém alchymie a olejů. Už ten magický zvuk, který zazní, když si při meditaci otevíráte alchymickou záložku, vás dokáže krásně navnadit na mnohdy až detektivní minihru. Hru jsem dohrál nesčetněkrát, ale nikdy ne na nejtěžší obtížnost, Až nyní, kdy jsem si byl jistý v kramflecích. A jak se píše v popisu nejtěžší obtížnosti – bez alchymie nelze přežít. A je to svatá pravda! Teprve nyní, když byla hra opravdu hardcore, jsem docenil krásu, která se s mícháním lektvarů pojí. Samozřejmostí je sbírání bylinek a částí těl nestvůr. Z toho všeho si destilujete vaše zaklínačské elixíry a oleje. Oproti pozdějším dílům je zde potřeba použít silný alkohol, jako základ. V případě olejů kvalitní tuk. Komplexnost alchymie je ještě umocněna takzvanými dodatečnými substancemi, které přidají lektvaru jednu ze tří doplňkových výhod a rozhodně se vyplatí si to pohlídat. U Vlaštovky dominanta rubedo, u Úplňku dominanta albedo, u Puštíka dominanta nigredo. Když to vše před bojem zkombinujete, stanete se pravým strojem na zabíjení a vliv vhodně zvoleného oleje a lektvaru, je opravdu citelně znát. To mi velmi chybělo v pozdějších dílech. Abyste ale mohli alchymii efektivně používat, potřebujete studovat nestvůry a bylinky a k tomu slouží knihy, které nejčastěji seženete u knihkupců. A že jsou jejich ceny astronomické! V první půlce hry jste tudíž neustále bez peněz, protože vše, co vyděláte, vrazíte do knih, což je i celkem poetická skutečnost. To, že jste neustále nuceni přemýšlet nad tím, za co své vydřené orény utratíte, je velmi motivující. Vzpomínám si na svou radost, když jsem našetřil pět tisíc orénů na vylepšenou zbroj. V těch chvílích je totiž taková suma hotový poklad a tyhle chlupy se vám pouští jen s velmi těžkým srdcem. K rychlým penězům se dá přijít ve hře v kostky, respektive v pokerových kostkách. Jedná se o velmi zábavnou a krásně designovanou minihru, ve které umělá inteligenci nepokrytě cheatuje, až to není hezké. Ale to vzrušení před každým hodem se zkrátka neomrzí. Benefity z výher jsou navíc nezanedbatelné. Když už nehrajete kostky, můžete si dát boxerský mač, což také zpestří courání hrou. A když už vás nebaví ani to, můžete sbírat malované kartičky, což mně bavilo samozřejmě ze všeho nejvíc. O taroty se však nejedná…  

Alfu i omegu ale v každém RPGéčku představuje boj. O soubojovém systému se toho řeklo u prvního Zaklínače mnoho. Ne každý je z něho nadšený, Za sebe mohu říct, že mi klikací systém a tři různé bojové styly velmi sedly. Systém je poměrně jednoduchý, ale na nejtěžší obtížnost, kdy nesmíte udělat chybu, odhalíte jeho komplexnost. A kupodivu mně bavil daleko více souboj s lidskými protivníky, než s nestvůrami, protože ocelový meč má mnohem lepší a zábavnější animace. U stříbrného meče, zejména při rychlém stylu, jsem Geraltovo cirkusácké eskamotérství moc nepochopil a nelíbí se mi. To objektivně nic nemění na tom, že soubojový systém je zábavný, avšak má své technické mouchy kvůli Aurora enginu. Bohužel se nepříjemně často stává, že kurzor nereaguje na váš klik a vás nejen že něco sežere, ale zároveň se přeruší kombo, ze kterého mi nikdy nepřestal žilami proudit adrenalin. Občas kurzor nereaguje vůbec a vy musíte popoběhnout pár kroků, aby zase „naskočil“ Občas jsou vaše reflexy rychlejší než hra a přesto, že provedete útok správně, systém hry prostě nestihne zareagovat. Stává se to hlavně při střetech s většími skupinkami nepřátel. Občas to opravdu dokáže naštvat, v horším případě i zabít… Geralta, ne vás. Systém znamení je zde též úplně jiný, než v dalších dílech. Mým nejoblíbenějším znamením bylo Igni v závěsu s Aardem. Quen jsem použil jen párkrát, Yrden pouze jednou na zkoušku a Axie nikdy. Znamení prošla obrodou k lepšímu až v pozdějších dílech, kde naplno dokážete využít jejich potenciál. Zde je účinné především Igni a Aard je na frajeřinky, což také musí někdy být.  

Ale ani boj by nebyl o ničem, kdyby mu nepředcházela řádná motivace. O to se zasluhují nejen skvěle napsané charaktery, ale i jejich dabing. Kdyby se mne někdo zeptal, co si vybavím jako první, když se řekne první Zaklínač, odpověděl bych: „Vyhulený hlas Rudolfa Kubíka.“ Nebudu ani moc přehánět když řeknu, že se jedná o Kubíkovu dabérskou životní roli. Právě jeho morousovitě, pichlavě, nízce posazený hlas s minimem emocionálních výkyvů, učinil pro mě z Geralta jednoho z nejikoničtějších a nejzapamatovatelnějších herních charakterů vůbec. Byť dabing občas pokulhává a tón hlasu slyšitelně nezapadá do dané situace, což platí pro dabing všech postav, sedí mi do hry jako ….. na hrnec! „Cooožeee?! Tys ožratý!“ „To není praaavdaaah!“. Občas nastane bizarní situace, kdy dva charaktery, stojící vedle sebe, dabuje jeden a ten samý hlas. Což je příklad Magistra a Azara, kterých se báječně zhostil nedávno zesnulý Vladimír Kudla, jehož hlas mi bude v dokumentech strašně chybět. Stejně jako hlas Petra „Bodieho“ Olivi a chraplák Pavla „Senzo Tanaka“ Pípala, známého třeba i z Poldy, jehož hláška: „Nosíš meč na zádech jak pádlo!“ mně vždy rozesměje. Takové matadory českého dabingu se podařilo pro hru získat a i díky nim na český dabing v této hře nedám nikdy dopustit, byť připouštím, že rozhodně není dokonalý, ale dokonale se do hry hodí. Ani zde nesmí chybět přítomnost Bohdana „zeleného šmejda“ Tůmy a všudypřítomného (a znovu charakteristicky přehrávajícího) Libora „mám stovečku, kdo dá dvě stovečky?“ Terše.  

První díl zaklínačské ságy pro mě již navždy zůstane srdcovou záležitostí, kterou řadím nad oba zbývající. Byť ho už začíná ohlodávat zub času, neztrácí nic ze svého specifického kouzla. Paradoxem i zůstane, že to byla právě herní sága, co ze zaklínačského světa stvořila mezinárodní kult, který se zrodil právě s tímto dílem, jenž Andrzej Sapkowski nepokrytě nenávidí, byť jeho knihám udělaly hry tu nejsnovější reklamu, jakou si mohl přát. A já si rovněž přiliji trochu toho oleje do jeho rozohněného běsu, když prohlásím, že právě hry jsou pro mě ten pravý Zaklínač a nikoliv knihy, protože knižní sága mně, vyjma výtečných povídek, nebavila. Zato hry ano. A ze všech nejvíce právě první díl. 

A na závěr jedna interdimenzionální rada:  

„CHRAŇ SE PŘED MOREM!“
"Jak?“
„Lněným klůckem si zakryj nos a ústa.“
„Hmmm.“
„Když si zabalíš hubu, možná se ti mor vyhne!“