Asi jediný aspekt druhého Mass Effectu, který nechápu. Napoprvé mi daleko víc učarovala nepřístupná atmosféra jednotlivých planet, rychlost přepravy pomocí nového stroje nebo hypnotická atmosféra posledního (protheanského) místa. Jenže to je málo. Jinak totiž nepřináší téměř nic a sedmdesátku v hodnocení mám z velké nostalgie a zatíženosti na značku.

Nepřítelem je zase jednou rasa gethů, kterých mám po stále ještě relativně čerstvém dohrání prvního dílu dost na několik měsíců dopředu, vozítko sice relativně poslouchá, ale výdrž proti útokům nebo přírodním živlům má pramalou - a i na zcela minimálním prostoru se příběh mise Firewalker chová macešsky k hlavní postavě. Shepard, v té chvíli již několikrát vystaven protheanským zprávám nebo se zkušeností se všelijak znepřátelenou technikou totiž může interagovat s okolím asi na dvou místech a pokaždé je za slona v porcelánu. Nejprve začne zkoušet ovládat kontrolní panel a nepřímo tak dopomůže rychlejší destrukci základny, do které sotva přišel; v samém závěru pak celou cestu završí kontakt s nádherným a obřím artefaktem staré rasy - do kterého necitlivě začne šťouchat a čeká, co to udělá.

Měl jsem tuhle kratičkou sestavu výprav v hlavě zachovanou mnohem pozitivněji, teď, snad s vědomím, že jde opravdu jen o epizodku bez většího důsledku činů, mi přijde opravdu jen jako zkouška možností.