K prvnímu Falloutu mám trošku zvláštní vztah. Hru jsem poprvé viděl u kamaráda, nadšeného hráče RPG her, a co si tak vzpomínám, tak mě zase tak moc nezaujala. I tak jsem si ji doma zkusil a mé první pocity se skutečně potvrdily. Bylo to možná tou angličtinou, které jsem v té době ještě tolik nerozuměl, kdoví. Ale někde kolem Junktownu jsem to prostě vzdal. Byla to až plná hra v časopise Level a český překlad vytvořený jejich redaktory, který mi k Falloutu pomohl najít cestu. A hlavně díky tomu, že jsem tentokrát už rozuměl dialogům, mě to chytlo a nepustilo do té doby, než jsem se probojoval až k samému konci. A rozhodně to nebylo poprvé ani naposled.
Ten drsný svět mě prostě pohltil. Líbí se mi, jak si hra nebere servítky a ukazuje ho depresivní, nebezpečný a brutální. Jakýkoliv výlet mimo hranice města nese riziko v tom, že se člověk už nevrátí a vlastně ani v těch městech není zase tak moc bezpečno.
Prvního Fallouta jsem za život dohrál mnohokrát s tím, že někde u čísla 10 jsem to přestal počítat. Za tu dobu jsem si osvojil takový průchod, že ve všem vyjdu jako úplný klaďas a provedu taková rozhodnutí, která vedou k tomu "nejlepšímu dobru". A to se mi na hře právě líbí nejvíc, že je spousta věcí, co jde vyřešit jinak a to často vede i k jinému osudu dané oblasti. Kromě toho klaďase jsem si tak zahrál na padoucha nebo masového vraha, který po splnění úkolů vždy vyvraždil vše živé. Docela sranda je hrát i za úplného blbce s inteligencí 1, který prakticky neumí ani mluvit. Sice tak hráč přijde o značnou část questů, ale ty rozhovory s ostatními občas stojí za to.
Se soubojovým systémem jsem měl ze začátku trošku problém, ale časem jsem si zvykl. Některá kola jsou až příliš zdlouhavá, zvláště když je do potyčky zapleteno až příliš mnoho postav. Na druhou stanu právě díky tomu kolovému systému mám dostatek času si pořádně rozmyslet strategii útoku. Ale často je mi to ve výsledku houby platné, protože do hry vstupuje ne moc vyladěná AI spolubojovníků, kteří si vždy umí stoupnout na to nejméně vhodné místo, střílejí dávkou skrze ostatní na naší straně, nebo si zcela nesmyslně po přebití zbraně vytáhnou nůž a jdou si to s nepřítelem vyřídit hezky zblízka. Tímto pozdravuji Iana.
Audiovizuální stránka hry se mi vždycky líbila, grafika vypadá stále dobře i dnes. Mám rád, jak si hra nebere servítky s brutalitou a zabíjení postav vypadá fakt efektně, obzvláště v kombinaci s talentem Krvák. Myslím, že i mluvící hlavy byly v době vydání super inovací, která umožnila lepší představu hráčů o důležitých postavách. Typická Falloutí ambientní hudba se mi taky velmi rychle zažrala pod kůži, že ji často jen tak poslouchám při práci.
Najde se na hře i něco, co mi vadí? Rozhodně ano. Padání hry nikdy netěší, obzvláště když mi na starém počítači trvalo spouštění hry a následné nahrávání pozice několik desítek vteřin. Jinými slovy, hra mě naučila často ukládat. A nejen to, naučila mě i používat více pozic, lépe řečeno všechny dostupné pozice. Nebylo nic horšího, než když hra při nahrávání napsala něco ve stylu "uloženou pozici není možné nahrát, save je poškozen". Naštěstí už dnes existují patche a mody, které zmíněné problémy minimalizují. Co ale patche vyřešit nedokáží je mírné nedotáhnutý game design v pozdějších fázích hry. Přijde mi, že takové L.A. by si zasloužilo o několik questů víc a to hlavně v oblasti následníků apokalypsy.
Poslední dobou pak ještě sleduji, že i když si Fallouta zahraji znovu po několika letech, tak se s chutí probíjím začátkem, ale zhruba někde v polovině hry ztrácím dech a už mě to hraní zase tak nebaví. Dokonce to vede k tomu, že někdy po dokončení všech questů v Hubu hraji spíše jen z povinnosti, než že bych si to užíval. Možná je to tím, že už mám za sebou všechny oblíbené lokace a nebo mě to prostě s tou nejlepší výzbrojí už tolik nebaví, těžko říct.
Tak jako tak, považuji Fallout jako jednu z nejlepších RPG her vůbec. Hra má sice své chyby, ale nad nimi bez problému zavírám oči díky její skvělé hratelnosti a taky díky tomu, že mi právě tato hra otevřela dveře do světa RPG her. Jako hodnocení však volím "pouhých" 95 %, protože tu stovku si schovávám pro ve všech ohledech lepší druhý díl.
Ten drsný svět mě prostě pohltil. Líbí se mi, jak si hra nebere servítky a ukazuje ho depresivní, nebezpečný a brutální. Jakýkoliv výlet mimo hranice města nese riziko v tom, že se člověk už nevrátí a vlastně ani v těch městech není zase tak moc bezpečno.
Prvního Fallouta jsem za život dohrál mnohokrát s tím, že někde u čísla 10 jsem to přestal počítat. Za tu dobu jsem si osvojil takový průchod, že ve všem vyjdu jako úplný klaďas a provedu taková rozhodnutí, která vedou k tomu "nejlepšímu dobru". A to se mi na hře právě líbí nejvíc, že je spousta věcí, co jde vyřešit jinak a to často vede i k jinému osudu dané oblasti. Kromě toho klaďase jsem si tak zahrál na padoucha nebo masového vraha, který po splnění úkolů vždy vyvraždil vše živé. Docela sranda je hrát i za úplného blbce s inteligencí 1, který prakticky neumí ani mluvit. Sice tak hráč přijde o značnou část questů, ale ty rozhovory s ostatními občas stojí za to.
Se soubojovým systémem jsem měl ze začátku trošku problém, ale časem jsem si zvykl. Některá kola jsou až příliš zdlouhavá, zvláště když je do potyčky zapleteno až příliš mnoho postav. Na druhou stanu právě díky tomu kolovému systému mám dostatek času si pořádně rozmyslet strategii útoku. Ale často je mi to ve výsledku houby platné, protože do hry vstupuje ne moc vyladěná AI spolubojovníků, kteří si vždy umí stoupnout na to nejméně vhodné místo, střílejí dávkou skrze ostatní na naší straně, nebo si zcela nesmyslně po přebití zbraně vytáhnou nůž a jdou si to s nepřítelem vyřídit hezky zblízka. Tímto pozdravuji Iana.
Audiovizuální stránka hry se mi vždycky líbila, grafika vypadá stále dobře i dnes. Mám rád, jak si hra nebere servítky s brutalitou a zabíjení postav vypadá fakt efektně, obzvláště v kombinaci s talentem Krvák. Myslím, že i mluvící hlavy byly v době vydání super inovací, která umožnila lepší představu hráčů o důležitých postavách. Typická Falloutí ambientní hudba se mi taky velmi rychle zažrala pod kůži, že ji často jen tak poslouchám při práci.
Najde se na hře i něco, co mi vadí? Rozhodně ano. Padání hry nikdy netěší, obzvláště když mi na starém počítači trvalo spouštění hry a následné nahrávání pozice několik desítek vteřin. Jinými slovy, hra mě naučila často ukládat. A nejen to, naučila mě i používat více pozic, lépe řečeno všechny dostupné pozice. Nebylo nic horšího, než když hra při nahrávání napsala něco ve stylu "uloženou pozici není možné nahrát, save je poškozen". Naštěstí už dnes existují patche a mody, které zmíněné problémy minimalizují. Co ale patche vyřešit nedokáží je mírné nedotáhnutý game design v pozdějších fázích hry. Přijde mi, že takové L.A. by si zasloužilo o několik questů víc a to hlavně v oblasti následníků apokalypsy.
Poslední dobou pak ještě sleduji, že i když si Fallouta zahraji znovu po několika letech, tak se s chutí probíjím začátkem, ale zhruba někde v polovině hry ztrácím dech a už mě to hraní zase tak nebaví. Dokonce to vede k tomu, že někdy po dokončení všech questů v Hubu hraji spíše jen z povinnosti, než že bych si to užíval. Možná je to tím, že už mám za sebou všechny oblíbené lokace a nebo mě to prostě s tou nejlepší výzbrojí už tolik nebaví, těžko říct.
Tak jako tak, považuji Fallout jako jednu z nejlepších RPG her vůbec. Hra má sice své chyby, ale nad nimi bez problému zavírám oči díky její skvělé hratelnosti a taky díky tomu, že mi právě tato hra otevřela dveře do světa RPG her. Jako hodnocení však volím "pouhých" 95 %, protože tu stovku si schovávám pro ve všech ohledech lepší druhý díl.
Pro: Atmosféra světa, příběh, souboje, hudba
Proti: AI spolubojovníků, padání hry