Je celkem zajímavé, že v sérii Redneck Ramapage vyšel datadisk k prvnímu dílu dva měsíce po vydání druhého dílu. Zatímco ale Suckin' Grits on Route 66 dokázal posunout design úrovní novým a zábavnějším směrem. Redneck Rampage Rides Again: Arkansas se nese ve stejném duchu jako první díl. Náročná hratelnost plná hledání špatně viditelných klíčů, cest a spínačů. Kde je kladen větší důraz na prohledávání komplexních úrovní než na samotné střílení, které působí spíš jen jako povinná vata.
Díky nabitým zkušenostem z prvního dílu jsem se tentokrát nemusel ani jednou podívat na návod na Youtube. Už jsem věděl, že když klíčem otevřu zdánlivě prázdnou místnost, není tomu tak úplně. Často to chce jen důkladně prohledat každý roh nebo kout a ten spínač tam vždycky někde je. A není to bráno jako objevení tajné místnosti. Ve větších úrovních si stále musíte pamatovat, které dveře jdou odemknout klíčem a vracet se k nim. Často jsem měl v hlavě jen další cestu dál. Nějakou akci jsem kolikrát ani nevnímal. O to víc mě štvalo zjištění, že hra má v některých bodech tendence posílat teleportem do boje nové nepřátele.
Respawn je většinou jen taková berlička udělat neschopné nepřátele nebezpečnějšími. Vůbec to nevypadá dobře. Počítadlo nepřátel v tu chvíli vypadá nepřesně a zbytečně. Arkansas toho v době vydání Unrealu nepřinesl příliš nového. Pár druhů nových nepřátel a novou variaci na starou zbraň v podobě slepice na šipce s dynamitem, kterou pálíte kuší. Její vtip je v tom, že slouží jako naváděná střela. Tak "vtipné", až se člověk za břicho popadá. Stejně jako nový nepřítel v podobě dospívající roztleskávačky. S láskou a úlevou jsem zavzpomínal na dominy se samopaly v kozách při zjištění, že tady pořád v omezené míře jsou. Ty mají alespoň nějakou úroveň. Umí pěkně hláškovat v boji, nedají svou kůži lacino a ještě zahláškují i při smrti.
Možná, že už jsem na takový humor moc starej. Už si ani nepamatuji, jestli to bylo vtipné v devadesátkách.
Arkansas přinesl zásadní inovaci v podobě dopravních prostředků. Dokonce na to uzpůsobil i pár misí. Bohužel, motorka i člun se dají špatně ovládat a celkově to s nima není moc zábavné.
Může se zdát, že na hru kydám jen kopu vidláckého hnoje. Ve skutečnosti to není tak špatné. S místními pravidly jsem byl už obeznámen v prvním díle a hledání cest nebyl tak velký problém. Místy jsem si to celkem i užíval. I když byl Build v roce 1998 už těžce neaktuální, pořád to člověk může vnímat jako o dva roky starší hru a posunout se do dob Duke Nukem 3D, kdy podobné fláky všichni velebili. Co jsou z dnešního pohledu dva roky? Skoro nic.
"Rodina nadevše"
Díky nabitým zkušenostem z prvního dílu jsem se tentokrát nemusel ani jednou podívat na návod na Youtube. Už jsem věděl, že když klíčem otevřu zdánlivě prázdnou místnost, není tomu tak úplně. Často to chce jen důkladně prohledat každý roh nebo kout a ten spínač tam vždycky někde je. A není to bráno jako objevení tajné místnosti. Ve větších úrovních si stále musíte pamatovat, které dveře jdou odemknout klíčem a vracet se k nim. Často jsem měl v hlavě jen další cestu dál. Nějakou akci jsem kolikrát ani nevnímal. O to víc mě štvalo zjištění, že hra má v některých bodech tendence posílat teleportem do boje nové nepřátele.
Respawn je většinou jen taková berlička udělat neschopné nepřátele nebezpečnějšími. Vůbec to nevypadá dobře. Počítadlo nepřátel v tu chvíli vypadá nepřesně a zbytečně. Arkansas toho v době vydání Unrealu nepřinesl příliš nového. Pár druhů nových nepřátel a novou variaci na starou zbraň v podobě slepice na šipce s dynamitem, kterou pálíte kuší. Její vtip je v tom, že slouží jako naváděná střela. Tak "vtipné", až se člověk za břicho popadá. Stejně jako nový nepřítel v podobě dospívající roztleskávačky. S láskou a úlevou jsem zavzpomínal na dominy se samopaly v kozách při zjištění, že tady pořád v omezené míře jsou. Ty mají alespoň nějakou úroveň. Umí pěkně hláškovat v boji, nedají svou kůži lacino a ještě zahláškují i při smrti.
Možná, že už jsem na takový humor moc starej. Už si ani nepamatuji, jestli to bylo vtipné v devadesátkách.
Arkansas přinesl zásadní inovaci v podobě dopravních prostředků. Dokonce na to uzpůsobil i pár misí. Bohužel, motorka i člun se dají špatně ovládat a celkově to s nima není moc zábavné.
Může se zdát, že na hru kydám jen kopu vidláckého hnoje. Ve skutečnosti to není tak špatné. S místními pravidly jsem byl už obeznámen v prvním díle a hledání cest nebyl tak velký problém. Místy jsem si to celkem i užíval. I když byl Build v roce 1998 už těžce neaktuální, pořád to člověk může vnímat jako o dva roky starší hru a posunout se do dob Duke Nukem 3D, kdy podobné fláky všichni velebili. Co jsou z dnešního pohledu dva roky? Skoro nic.
"Rodina nadevše"
Pro: staré "dobré" časy náročného a komplexního level designu, vidláctví je tady tak přestřelené, že se tomu člověk zasměje, i když nechce, hudba
Proti: respawn, mise s motorkou a člunem, konec mohl být teda rozvedenější