Nejnovější DLC do Assassin's Creed: Valhalla s názvem Dawn of Ragnarök se na rozdíl od Wrath of the Druids a The Siege of Paris soustředí čistě na "fantasy" stránku hry. Hned pro začátek je proto dobré uvést, že vás rozšíření bude bavit v zásadě tak, jak jste si tyto mytologické části užívali v základní hře. Mně se osobně přístup, kterým zde tvůrci s mytologií pracují, velmi líbil.

Struktura samotného příběhu je základní hře také značně podobná. Jednotlivé podoblasti Svartálfaheimru mají vlastně své vlastní příběhy, které se na konci protnou, aby vám doručily epické finále. Rozdílem zde je, že tu v zásadě zmizela pořádná možnost volby. Ve hře máte opravdu minimum rozhodnutí a samotný výsledek příběhu bude proto vždy stejný. To neberu úplně jako mínus, protože sám osobně si myslím, že lineární příběhy sérii seděly více. Spíše mě tu mrzí to, že příběh nedokáže úplně správně vybudovat všechny emoce, jež nám chce prostřednictvím Ódina předat. Není žádným spoilerem, že tu hledáme svého syna, Baldra. Hra místy chce, abychom se o něj báli, stejně jako jeho otec. To je ale docela obtížné, když jsme ho vlastně pořádně nikde neviděli. U ostatních postav tohle ale funguje výrazně lépe. Jsou zde cítit určité vztahy, jenž byly vybudovány dávno před naším příběhem, a motivace pro chování každé z nich dává perfektně smysl. Celou tu pouť jsem si ve výsledku užil, jen škoda finále, které není tak uzavřené, jak bych asi chtěl.

Stejně jako v předchozích DLC nám i zde přibývají schopnosti, zbroje i zbraně včetně nového typu. Společně s tím získávají i nepřátelé další typy útoků. Novinkou jsou také speciální runy, které můžete ale vsadit jen do vybavení vylepšeného na novou divine úroveň. Dokonce tu nechybí ani unikátní typ elementálního poškození a úplně nové typy mechanik, jež se pak dají využít jak v řešení logických hádanek, tak v navigaci ve Svartálfaheimru. Nechci v tomhle ohledu prozrazovat o moc více, protože je přeci jen poměrně brzy po vydání a pro mě osobně bylo objevování nových možností tím nejzajímavějším na celém DLC. Shrnul bych to tedy tak, že zde lze vytvářet opravdu šílené kombinace, které jsou tím pravým endgamem Valhally (a to jsem za endgame považoval už Paříž).

Svět samotný zde má do značné míry odlišnou strukturu od toho, co jsme ve hře viděli doposud. Vzhledem k novým možnostem je jeho struktura více vertikální, podobně jako tomu bylo u The Fate of Atlantis: Fields of Elysium, jenom tu tentokrát nejsou žádné teleporty. Po obsahové stránce, co se vedlejších aktivit týče, je to v podstatě podobné jako základní hra s tím, že tu přibylo pár nových aktivit, nebo se obměnil způsob, jak k nim přistupovat. Největší novinkou je zde aréna, za níž jsem opravdu rád. Možnost jen tak si ve Valhalle zabojovat, aniž bych musel hledat pevnosti, kde se od mé předchozí čistky respawnuli nepřátelé, jsem dost postrádal. Nyní jsem sem konečně dočkal a ještě navíc s možností obohatit si svůj zážitek o některý z modifikátorů a zasloužit si tak větší odměnu.

Poslední věcí, na kterou bych asi chtěl narazit, je poměr herní doby v porovnání s cenou. Před vydáním Dawn of Ragnarök se všude mluvilo o tom, jak by DLC mělo nabídnout obsah až na 40 hodin, takže cena 40 Euro je naprosto adekvátní. Po vydání se tak nějak ukazuje, že ten údajný čas byl dost přestřelený. Hlavní příběh podle mě dokončíte maximálně do 15 hodin a s čistěním mapy to celé stihnete do 30. Za mě je částka vzhledem k novým možnostem i tak adekvátní, to ale už nechám na posouzení každého.

Na úplný závěr bych chtěl připomenout, že je to stále Valhalla. Pokud jste hráli základní hru a nebavila vás, nečekejte, že tohle všechno změní a bude to návštěvě severské mytologie, na kterou budete dlouho vzpomínat. Pokud jste si ale základní hru užili a chcete se do jejího světa vrátit, potěším vás tím, že se jedná o jedno z nejpestřejších DLC, které jsme v sérii viděli.