Sam Barlow se po úspěchu Her Story rozhodl udělat její duchovní pokračování po vzoru filmových blockbusterů. Je větší, dražší, komplikovanější a delší. A také podstatně horší.
Her Story mělo jednoduchý koncept soustředěný pouze na jeden zločin zprostředkovaný skrze jednou podezřelou. Telling Lies má naproti tomu několik dějových linek naskládaných přes sebe a jejichž premisa není na první pohled moc zřejmá. Tohle tajemno mne vedlo k tomu, že jsem po celou délku hry pouze skládal časovou osu událostí, aniž by mne to vedlo k nějakému bližšímu ponoření do témat, které hra nakousne. A že jich nakousne hodně – od ekologického aktivismu, přes zneužívání nezletilých až po stařeckou demenci. Hra má pouze jedno celistvé téma – lhaní. A u něj se dočkáme pouze toho, že všichni lžou. Jak z libovolného dílu Dr. House. Videa skáčou od jednoho dějového bodu k druhému, žádnému z nich ale nedají dostatečný prostor. Hodně to působí jako snaha překvapit nějakým dělobuchem, aby jste si řekli “tohle jsem nečekal”. Jenže to by potřebovalo si vybudovat cestu k těmto okamžikům.
Formát taktéž nabobtnal. Videa jsou delší, někdy mají až 10 minut. Navíc se spouští až od věty ve které zazní hledané klíčové slovo. To může znamenat, že začnete až na osmé minutě. Automatické přeskočení na začátek neexistuje. Jediná možnost je video pomalu přetáčet pomocí držení levého tlačítka a přesunu myši doleva. Velmi pomalu přetáčet. Mám podezření, že tohle měla být designová snaha odradit hráče, aby konstantně nepřetáčel a dostal příběh ještě rozkouskovanější. V mém případě se to minulo s účinkem. Snažil jsem se být důsledný, takže jsem přetáčel často. Bolela mne z toho ruka.
Samotný princip videí se od posledně lehce změnil. Mnoho videí je koncipováno jako rozhovor přes kameru, u nichž vidíme a slyšíme pouze jednu stranu. Takže se často budete koukat jak někdo dýchá a pokyvuje hlavou, zatímco mu druhá strana něco říká. I když v databázi očividně existují obě strany konverzace, tak není možné si je spustit zároveň. Tato hluchá místa naneštěstí rozbíjí řadu dobrých momentů.
Je to škoda, protože samotné záběry jsou dobře natočené a všichni herci se očividně snaží. Logan Marshall-Green si už dávno nezaslouží přezdívku discount Toma Hardyho. A samotný koncept je fantastický pro detektivní hru, ale ne v takto nakynulé formě s takovým příběhem.
Her Story mělo jednoduchý koncept soustředěný pouze na jeden zločin zprostředkovaný skrze jednou podezřelou. Telling Lies má naproti tomu několik dějových linek naskládaných přes sebe a jejichž premisa není na první pohled moc zřejmá. Tohle tajemno mne vedlo k tomu, že jsem po celou délku hry pouze skládal časovou osu událostí, aniž by mne to vedlo k nějakému bližšímu ponoření do témat, které hra nakousne. A že jich nakousne hodně – od ekologického aktivismu, přes zneužívání nezletilých až po stařeckou demenci. Hra má pouze jedno celistvé téma – lhaní. A u něj se dočkáme pouze toho, že všichni lžou. Jak z libovolného dílu Dr. House. Videa skáčou od jednoho dějového bodu k druhému, žádnému z nich ale nedají dostatečný prostor. Hodně to působí jako snaha překvapit nějakým dělobuchem, aby jste si řekli “tohle jsem nečekal”. Jenže to by potřebovalo si vybudovat cestu k těmto okamžikům.
Formát taktéž nabobtnal. Videa jsou delší, někdy mají až 10 minut. Navíc se spouští až od věty ve které zazní hledané klíčové slovo. To může znamenat, že začnete až na osmé minutě. Automatické přeskočení na začátek neexistuje. Jediná možnost je video pomalu přetáčet pomocí držení levého tlačítka a přesunu myši doleva. Velmi pomalu přetáčet. Mám podezření, že tohle měla být designová snaha odradit hráče, aby konstantně nepřetáčel a dostal příběh ještě rozkouskovanější. V mém případě se to minulo s účinkem. Snažil jsem se být důsledný, takže jsem přetáčel často. Bolela mne z toho ruka.
Samotný princip videí se od posledně lehce změnil. Mnoho videí je koncipováno jako rozhovor přes kameru, u nichž vidíme a slyšíme pouze jednu stranu. Takže se často budete koukat jak někdo dýchá a pokyvuje hlavou, zatímco mu druhá strana něco říká. I když v databázi očividně existují obě strany konverzace, tak není možné si je spustit zároveň. Tato hluchá místa naneštěstí rozbíjí řadu dobrých momentů.
Je to škoda, protože samotné záběry jsou dobře natočené a všichni herci se očividně snaží. Logan Marshall-Green si už dávno nezaslouží přezdívku discount Toma Hardyho. A samotný koncept je fantastický pro detektivní hru, ale ne v takto nakynulé formě s takovým příběhem.
