Máloco mě asi letos ještě překvapí tak, jako zjištění, že Syberia 4 je dobrá hra. Po naprosto tragické trojce je čtyřka naprostým zjevením, které odporuje všem dobře známým pravidlům herního světa. Komu nebo čemu za to můžu děkovat, nevím. Mám teď ale aspoň naději, že studio Microids ještě není nenávratně ztraceno. Přesto první díl rozhodně překonán není, to se na mě nezlobte, ale držte si ty poníky.

Hra sice navazuje tam, kde skončil předchozí díl, je to ale v podstatě jedno, protože jediná relevantní informace, která se přenáší je, že Oscar je zpět. Ten začátek je strašně zvláštní. Kate má k nepoznání změněnou vizáž, a nachází se v Sibiřském gulagu se svou lesbickou partnerkou. Skoro jako kdyby ještě doznívalo šílenství předchozího dílu. Prolog jsem sice už hrál, ale nepamatuju si, jestli i v něm bylo zřejmé, že jedna z těch dvou dam je Kate. Celkem rychle ale odkaz trojky mizí, a začíná příběh nový.

Příběh, který ze začátku vlastně ani nepůsobí jako adventura. Jak již bylo patrné i z prologu – takže to ani nepovažuju za spoiler – velká část hry se odehrává v minulosti. Tam jsem se i nějakého toho dobrodružství dočkal, přestože bylo zaměřeno na dobu WW2, která už je prostě ohraná. Syberia 4 je spíš interaktivní zážitek než klasická point&click adventura. Předmětů jsem posbíral naprosté minimum, a interaktivních míst bylo  pomálu, ale za to jsou okecávána déle. Líbilo se mi, že část odehrávající se v „současnosti“ (2005) je hodně klidná a meditativní. Taková kochací. 

Ve hře se strašně bije pohádkové převyprávění skutečných událostí s vážnými tématy. Kdybych byl trochu víc woke, tak bych si asi stěžoval, že je zobrazení nacistů dost sanitizováno. Záměrem ale mohlo být zpřístupnění hry dětem nebo slabým povahám. Což ale nevysvětluje, proč je in-game náhrada hákového kříže V LOGU HRY, v menu atd. A náckům se říká jako té skvrně zezadu na trenkách. Některá rozhodnutí tvůrců jsou fakt zvláštní. Vím, že všechno v téhle sérii má být takové staromilské, ale to neustálé oslovování „Fräulein“ mi fakt lezlo krkem. Lidé, se kterými se v ulicích Vaghenu setkáte, o válce mluví jako o něčem, co se stalo nedávno, a často o ní neví úplně základní věci. Herní lore samozřejmě opět prohlubuje legendu Hanse Voralberga, který po vzoru Čingischána zasil své potomky po celém světě. Je vůbec místo, kde ten člověk nebyl?

Hádanky jsou velmi jednoduché, a někdy nedávají smysl (scéna s odlákáním jedné postavy). I tak je ale zábavné hrát si se všemi těmi automatony, které nemají právo v reálném světě existovat. To je ale kouzlo téhle hry, když se oddáte tomu nostalgickému rozjímání nad minulostí, odvděčí se vám příjemnou atmosférou v pěkném městě, s pěknou přírodou.

Po technické stránce je na tom hra velmi dobře. Ano, sice jsem zaznamenal, že moje grafická karta občas funěla, ale většinou hra běžela bez problémů. Grafika je dobrá, většinou se tvůrcům daří aranžovat prezentované výjevy z lichotivých úhlů. Nejčastějším neduhem byly nekvalitní textury a rozmazané obrysy kolem vegetace. Ovládání je většinou snesitelné. Kvůli dynamické kameře, což je jen můj osobní mínus, se občas hůř trefuje na aktivní předměty při pohybu postavy. Chůze je pořád trochu strnulá, není to ale tak hrozné jako minule. Hra se dá konečně zapauzovat v cutscénách, ale pořád nejdou přeskočit. Nebolí to tolik jako ve trojce, ale stejně budete občas naříkat, když omylem znovu kliknete na „kochací“ předmět. Kate vypadá celkem lidsky, i ostatní postavy vypadají jako lidé, což si až teď uvědomuju jako velké plus, z toho jsem u trojky blil. Jediné, co mi přišlo zvláštní, byly kalhoty ženských postav. Proč jim všem zalézají mezi půlky? Vždyť i velmi těsné džíny vytvoří mezi půlkami rovný přechod. Kate je musela mít někde zvlášť ušité, protože styl „podprsenka na prdel“ jsem teda ještě nikdy neviděl. Nebo se možná málo dívám na dámské zadky.

Herní doba 10-13 hodin za osm stovek ve slevě, no neber to. A navíc – sám sobě se divím, když to říkám – chci si tuhle hru zahrát ještě jednou z gauče v obýváku, a kochat se a rozjímat ještě o chvilku déle.