Sedím, koukám do kraje a škrábu se na hlavě. Co se asi vyrovná Death Stranding? Co jsem to vlastně dohrál? Jak funguje mozek Hideo Kojimy? To bych si do hlavy udělal díru, než bych to vymyslel. Radši k recenzi.

Od Death Stranding dostanete meditativní zážitek, bombastické postavy, překrásnou grafiku, zamotaný a superdivný příběh, otevřený svět, který si užijete ze všech možných úhlů, někdy více zblízka, než by obličej vaší postavy chtěl. Takže co je vlastně Death Stranding?

Podle mě je to post-apo příběhové open-world RPG, s prvky survivalu a simulace. Ne, upřímně, nevím, do jaké škatulky to narvat. Důležité je, že dostanete příběh, který vás začne opravdu hodně zajímat, a který vás díky stoprocentní pozitivní motivaci od hlavních postav požene dál precizně vymodelovanou krajinou, kde byste se nejraději chvíli váleli v trávě.

A jak vás požene dál? No...pěšky. Nebo autem, a tak... V Death Stranding se povedlo nasimulovat chůzi postavy do zajímavých detailů. S 50 kily nákladu na zádech můžete zakopnout o kamínek a fakt si nekřesťansky rozbít hubu tak, že máte tendenci napsat Normanu Reedusovi omluvný e-mail. Různé typy terénu, docházející energie, běh, chůze, šplh, pomůcky a kdovíco ještě dělají z téhle mechaniky pilíř, na kterém skálopevně stojí celá hra. A věřte, že jen tak neomrzí.

Death Stranding se také povedlo udělat z fetch questů něco, co vás bude bavit. Ano, je to pořád to samé dokola, ale na mě osobně fakt funguje, když si zlepšuju reputaci. Potom, co jsem někde málem chcípnul, mi někdo aspoň poděkuje, že jsem mu porcelánový komplet po babičce donesl zhruba vcelku. A pak následuje děkovný mail. Celé je to takové zvláštně meditativní, protože si nemyslím, že bych jiné hře odpustil, že mě honí z jednoho konce mapy na druhý. Ale tady to prostě berete a ještě se vám to líbí.

Časem jsem začal mít plné zuby VV. Samozřejmě je potřeba mít nepřátele, ale tihle chmatáci vám časem polezou na nervy. Obzvlášť, když si to drandíte s plnou kapacitou, Samova páteř už je nenávratně zahnutá do L, a objeví se bubák, co vám to všechno rozhází. A vy si ještě nabijete. Co na tom, že časem se zvětšují vaše možnosti, jak nevítané společnosti vysvětlit, že vzorky mamutích exkrementů jdou do South Knot City, a ne někam pod zem.

Sam by každopádně za akrobatické kreace zasloužil Nobelovu cenu za rovnováhu. Možná je to nižší obtížností (a fakt na to nenadávám), ale uvědomit si 10° před dosáhnutím horizontály, že teda na ksicht nespadnu, to ustojí málokdo. Vznikají z toho celkem vtipné situace, kterým se hlavní postava často sama zasměje, což je podle mě naprosto boží. Horší už je to s vozidly, která se místy chovají jako ponorka na souši a místy jako sáně. Jenže i to je prvkem zábavy, protože nakonec šlapou na paty Mass Effectovskému vozítku MAKO. Jo a když se někde nedotanete zu fuss, žebříky, lana a jiné vychytávky vám to usnadní. Takhle si různě vylepšujete mapu, aby ta cesta příště stála za trochu menší prd.

No, já v Death Stranding utopil 110 hodin. Málem jsem se rozbrečel, když jsem zjistil, že jsem na konci příběhu a už žádnou bednu neponesu. Ale Hideo Kojima ve mně zanechal silnou stopu, protože promyšlenost, se kterou si svoje bizarnosti vymýšlí, je až neuvěřitelná. A hlavně moc dobře ví, že když si k postavám vyrobíte jakýsi vztah, budete se k nim rádi vracet.

Máte-li chuť na plnotučnou hru, která vás bude bavit víc, než život, a zároveň jste připraveni na situace, kdy přijdete z práce, abyste doručovali virtuální krabice a nebude vám to blbý, jděte do Death Stranding. Bizarní zákonitosti světa, vyvážený koktejl příběhu, simulace, postav a fetch questů, to všechno vás prostě donutí chvilku zůstat na Břehu. A ještě vám do toho zabručí Norman Reedus. Hele, fakt, tohle je zážitek.