Podobně jako u prvního dílu jsem k The Beast Within přistupoval s nedůvěrou. První dojem z cutscén s živými herci a jejich následným zakomponováním do herního prostředí nebyl zrovna pozitivní. Videa se navíc přehrávají v obdélníku, který je obklopen uživatelským rozhraním.

Po chvilce hraní jsem si ale začal zvykat, až mi to nakonec přišlo takhle lepší. Tvůrcům se opravdu povedlo sloučit živé a herní části do splývajícího celku, který docela funguje díky nízkému rozlišení. I z pohledu „moderního“ hráče má hra stále svůj šarm, který přežívá díky péči herní komunity s nástroji jako ScummVM. Mohl jsem tak hru z GOG prostě jen nainstalovat a hned hrát. Ano, párkrát zamrzla, a asi jednou spadla, jinak nebyl žádný problém. Autosave mi sice nefungoval, ale ukládání fungovalo normálně. Frustrovaly mě jen dvě věci – nemožnost scrollovat v inventáři (nebo aspoň přepínat řádky), a doba, po kterou nebylo možné přeskočit cutscény po jejich začátku, takže jsem v pozdějších fázích hry jen zběsile klikal, protože jsem se pokaždé opravdu nechtěl dívat na to, jak si Gabriel prohrabuje vlasy, nebo jak Grace vychází schody. Cutscény samozřejmě nejdou pozastavit, a když se omylem ukliknete a nemáte po ruce nedávný save tak se na ní musíte jít podívat na Youtube.

Příběh působil komorněji, zato se víc soustředil na jednotlivé postavy a interakce mezi nimi. Některé postavy se chovaly reálně, některé pohádkově. Jak akurátní je zobrazení Němců a jejich reakcí na Americké ignoranty netuším, ale docela jsem se tím bavil. Někdy mi přišli až příliš ochotní. Němčiny je ve hře poměrně dost, ale já jí trochu rozumím, takže mě to nijak nerušilo. Chápu ale, že to někoho může srát, protože ve hře vůbec nejsou titulky, a autoři možná očekávají, že německy umět nebudete. Asi se hráč má vžít do role Američana, který se zmůže jen na to „BIDDE“.

Dozvěděl jsem se zase něco málo z historie, a možná se na nějaké ty památky pojedu v budoucnu podívat. Doporučuju si také přečíst relevantní články na wikipedii, je zajímavé porovnávat, jak autorka využila reálnou historii pro tvorbu tohoto příběhu.

Bez návodu jsem se neobešel. Přestože je ovládání hry velmi jednoduché, některé hádanky jsou prostě příliš složité. Neustále se objevují nové a nové způsoby interakce s prostředím, které nijak nevyplývají z celé předchozí herní zkušenosti. Některé části v pozdějších fázích hry jsou navíc časově omezeny, což případnou frustraci ještě zvyšuje. Já ale hry nehraju proto, abych si něco dokazoval, takže pro mě není nahlédnutí do návodu problém.

Jsem tedy velmi spokojen, díky The Beast Within jsem si uvědomil, že bych přeci jen mohl začít dávat víc šancí starším hrám. Jsou mezi nimi i takovéhle hry, které jsou stále dobře hratelné i pro někoho, kdo vyrůstal na hrách minimálně o 10 let mladších.

Chvíli jsem zvažoval, že bych si hru dokonce koupil ve fyzické formě, ale kromě dalšího zabraného místa na poličce by to nedávalo smysl – hru bych stejně hrál z GOG instalace. Raději jsem tedy sáhl po novelizacích prvních dvou her, které napsala sama autorka herních příběhů. Ty budou v poličce vypadat hezky, a já si zároveň budu moct hry znovu „zahrát“ v knižní podobě.

Uvědomil jsem si, že kouzlo téhle série je i v tom, jak je každý díl unikátní ve svém zpracování. Nejsou to žádná pokračování přes kopírku. A těším se na to, jak na mě zapůsobí třetí díl.