První dvě hodiny jsem se ke hraní Armageddonu vyloženě přemlouval. Přímočaré a příběhově mělké střílečky jsou v mém herní výběrů v podstatě na první místě. Jenže od značky Red Faction jsem čekal trochu víc. 

Očekával jsem po vzoru Guerrilly otevřený svět plný nepříběhových úkolů založené na získání co největšího skóre. To Armageddon nenabízí a jde čistě cestou bezpohlavního střílení desítek zelených nepřátel v podzemních tunelech. S tunelovitým stylem hry bych byl víc v pohodě, kdyby se destrukce prostředí netýkala jen na kovové struktury postavené lidmi. Není možné vystřílet si svůj vlastní tunel do stěny jako tomu bylo v prvních dílech této série. 

Střílení samotné je ale vlastně zábavné a díky široké nabídce zbraní pestré. Efekty zbraní mi připomínají zbraně ze Saints Row - Volition no. Ovšem tu největší zábavu jsem zažil v částech, ve kterých jsem mohl naskočit s Dariem do mecha a kosit zástupy emzáků z jeho kokpitu. To, že příběhové filmečky skoro nereflektují dění při hraní, naznačuje nějaký ten problémek při vývoji a nutnost to strhnou na akčnější stránku, která je prostě povedená. A to i přesto, že v kusy trosek blokují pohyb v úzkých prostorách.

Armageddon je střílečka poplatná své době, na kterou je nutné se naladit. S čímž jsem měl trochu problém, protože po Guerielle čekal trochu víc co se obsahu týče. Co mě ale dost zaujalo byla podobnost se třetím Dead Space a Lost Planet. Všechny tři hry mám docela čerstvě v paměti a styčných bodů jsem mezi nimi našel až záhadně mnoho. Kdyby někdo zakouzlil ve video editoru a sestříhal záběry z těchto her dohromady, tak by i trénované oko mělo problém je rozeznat od sebe. 

Herní výzva 2022 - 2. Cesta do středu země