A Memoir Blue ja asi hodinový interaktivní film, který vypráví jednoduchý příběh o vztahu matky s dcerou, což je dle mého na herní poměry vcelku ojedinělé. Nutno podotknout, že je to celé odvyprávěno bez použití slov a jediné lidské hlasy, které uslyšíte, jsou pouze v doprovodných písničkách. Za mě naprosto v pořádku, ovšem stejně bych vám asi pro lepší pochopení doporučoval před/po hraní přečíst tenhle blog od vývojářky, kde vysvětluje svou životní zkušenost, kterou se rozhodla přenést do hry.
Beru tedy příběhovou stránku jako plus a co dále beru jako plus je rozhodně umělecký směr. Samozřejmě nejde o žádný vrchol 3D grafiky, ale i tak jde o zcela dostačující záležitost, která je svým stylem poměrně líbivá, což následně ještě podtrhují i 2D vsuvky vyvedené možná ještě lépe. Vše pak krásně doplňuje i poklidný soundtrack včetně písniček s příjemným vokálem.
Proč však jdu s hodnocením jen lehce nad průměr? Nejsem si totiž úplně jistý, jak mám tohle dílo hodnotit. Walking simulátorům se často vytýká, že nejsou hrami, nicméně alespoň v nich chodíte. Tady polovinu času koukáte na animace a druhou polovinu času děláte naprosto banální úkoly. Vše se ovládá pouze myší a celá interakce se omezuje na posouvání předmětů a.... no, v podstatě jen na tohle. Abych to tedy moc nezjednušoval, tak třeba i setřete páru z obrazovky. Myší. Nebo plavete. Tak, že držíte myšítko. A možná si řeknete, že tohle přece v jiných hrách občas funguje a ano, máte pravdu, ale tady mi to přišlo spíš jako rušivý element zbytečně natahující her- filmovou stopáž.
Kdyby šlo o krátkometrážní animovaný film, tak se mi pravděpodobně bude líbit a dám o pár procent víc. Z herního hlediska však nejde o žádný zázrak a tvůrci si imo špatně zvolili médium, ač chápu, že dělat hru je finančně výhodnější, než dělat film. Neříkám tím však ale, že A Memoir Blue je dílo, které si nezaslouží vaši pozornost. Pokud se vám líbí minimalistické vyprávění a audiovizuální zážitky, tak směle do toho. Především fanouškům Florence se to určitě bude líbit.
Beru tedy příběhovou stránku jako plus a co dále beru jako plus je rozhodně umělecký směr. Samozřejmě nejde o žádný vrchol 3D grafiky, ale i tak jde o zcela dostačující záležitost, která je svým stylem poměrně líbivá, což následně ještě podtrhují i 2D vsuvky vyvedené možná ještě lépe. Vše pak krásně doplňuje i poklidný soundtrack včetně písniček s příjemným vokálem.
Proč však jdu s hodnocením jen lehce nad průměr? Nejsem si totiž úplně jistý, jak mám tohle dílo hodnotit. Walking simulátorům se často vytýká, že nejsou hrami, nicméně alespoň v nich chodíte. Tady polovinu času koukáte na animace a druhou polovinu času děláte naprosto banální úkoly. Vše se ovládá pouze myší a celá interakce se omezuje na posouvání předmětů a.... no, v podstatě jen na tohle. Abych to tedy moc nezjednušoval, tak třeba i setřete páru z obrazovky. Myší. Nebo plavete. Tak, že držíte myšítko. A možná si řeknete, že tohle přece v jiných hrách občas funguje a ano, máte pravdu, ale tady mi to přišlo spíš jako rušivý element zbytečně natahující her- filmovou stopáž.
Kdyby šlo o krátkometrážní animovaný film, tak se mi pravděpodobně bude líbit a dám o pár procent víc. Z herního hlediska však nejde o žádný zázrak a tvůrci si imo špatně zvolili médium, ač chápu, že dělat hru je finančně výhodnější, než dělat film. Neříkám tím však ale, že A Memoir Blue je dílo, které si nezaslouží vaši pozornost. Pokud se vám líbí minimalistické vyprávění a audiovizuální zážitky, tak směle do toho. Především fanouškům Florence se to určitě bude líbit.
