O tak krátké plošinovce jako Shiro je těžké napsat něco víc, než co se už nachází v popisku hry. Tím spíš, že hra vlastně žádným způsobem nevysvětluje proběhlé události nebo nějaké detaily či motivy příběhu. Máte postavu, tak hrajte a o ostatní se nestarejte.
Sestřičky Holo a Shiro spolu od dětství brázdí svět a vyhledávají dobrodružství. Nevíme, kdo jsou jejich rodiče a zda jsou naživu. Nevíme, kde vzaly vzducholoď. Nevíme, proč cestují samy. Nevíme, proč chtějí tam, kam chtějí. Víme jen to, že jsou dvojčata s bílými vlasy a letí směrem k pradávnému chrámu, aby tam někde vyšpiónily nějaký zvon a uslyšely ho zvučet. A pak se objeví čarodějka a unese Shiro. Nevíme, kde se tam vzala a jaký je její původ. Nevíme, proč chtěla unést právě Shiro. Nevíme, jak se o dvojčatech dozvěděla. Nevíme, jaké má úmysly. Nevíme prostě vůbec nic.
A tak se hráč v kůži Holo vydává na cestu skrze plošinovkové dungeony, aby sestru zachránil. Pixel art je celkem pěkný na takovou hříčku. Všude se něco hýbe, Holo zdatně seká svou katanou (tedy, jestli to je katana), sem tam nějaká příšerka a pochopitelně spousta pastí na každém rohu. Samozřejmě nesmí chybět koridory plné bodáků na všech stranách a kouzelné létající shurikeny (nebo možná cirkulárky), které okamžitě všechno rozšmelcují. Prostředí se však docela rychle mění, takže se nestane, že by začalo brzy nudit, a hlavní mechaniku hry považuji za relativně originální; byť přiznávám, že plošinovky hraju tuze nerad, a tak mě dokáže leccos snadno překvapit. Ve vzduchu visí japonský znak, Holo do něj skočí a znak ji ve správnou chvíli vcucne i vyplivne ven. Něco jako červí díra, ale hodně jednoduchá. Někdy je třeba překonat celou takovou soustavu třeba mezi těmi bodáky. Japonské znaky jsou dvou druhů – zelený je možné použít pouze do čtyř fixních směrů (hráč si je sám vybere), zatímco fialový rotuje dokola a vyplivne Holo ve zvolenou chvíli. Docela příjemné zpestření.
Co považuji rozhodně za klad celé hry, je systém checkpointů. Ty jsou všude doslova po několika metrech, takže nedochází k nějakým těžkým zákysům a zdlouhavým cestováním na místo opakované smrti. A že těch smrtí bylo. Neřeší se ani žádné životy nebo penalizace. Umřeš, objevíš se kousek vedle u checkpointu a zkusíš to znova. A tak pořád dokola, dokud danou překážku nebo pasáž nepřekonáš. Narazil jsem asi na tři, u nichž jsem už začal trošku nadávat a pěnit, ale vždy se mi to nakonec povedlo, a to už je co říct. Když jsem zvládl hru dohrát já, dokáže to každý. Hra je opravdu velmi krátká. Dá se dohrát do hodiny, mně se to podařilo za víc než hodinu a půl, protože jsem nemehlo.
Ve výsledku jsem rád, že jsem si zahrál i takovou hru, protože mimo herní výzvu bych se k ní vůbec nedostal. Pár drobnými jsem podpořil ukrajinského vývojáře a zařadil jsem si hru s japonskou tematikou (z reakcí na internetu jsem pochopil, že se drží velmi podobného mustru jako Momodora).
Poznámky k osobním achievementům:
Herní výzva 2022 - 6. Svaz spokojeného hraní (hardcore)
Herní doba: 90 minut
Všechny klícky s uvězněnými ptáky
Sestřičky Holo a Shiro spolu od dětství brázdí svět a vyhledávají dobrodružství. Nevíme, kdo jsou jejich rodiče a zda jsou naživu. Nevíme, kde vzaly vzducholoď. Nevíme, proč cestují samy. Nevíme, proč chtějí tam, kam chtějí. Víme jen to, že jsou dvojčata s bílými vlasy a letí směrem k pradávnému chrámu, aby tam někde vyšpiónily nějaký zvon a uslyšely ho zvučet. A pak se objeví čarodějka a unese Shiro. Nevíme, kde se tam vzala a jaký je její původ. Nevíme, proč chtěla unést právě Shiro. Nevíme, jak se o dvojčatech dozvěděla. Nevíme, jaké má úmysly. Nevíme prostě vůbec nic.
A tak se hráč v kůži Holo vydává na cestu skrze plošinovkové dungeony, aby sestru zachránil. Pixel art je celkem pěkný na takovou hříčku. Všude se něco hýbe, Holo zdatně seká svou katanou (tedy, jestli to je katana), sem tam nějaká příšerka a pochopitelně spousta pastí na každém rohu. Samozřejmě nesmí chybět koridory plné bodáků na všech stranách a kouzelné létající shurikeny (nebo možná cirkulárky), které okamžitě všechno rozšmelcují. Prostředí se však docela rychle mění, takže se nestane, že by začalo brzy nudit, a hlavní mechaniku hry považuji za relativně originální; byť přiznávám, že plošinovky hraju tuze nerad, a tak mě dokáže leccos snadno překvapit. Ve vzduchu visí japonský znak, Holo do něj skočí a znak ji ve správnou chvíli vcucne i vyplivne ven. Něco jako červí díra, ale hodně jednoduchá. Někdy je třeba překonat celou takovou soustavu třeba mezi těmi bodáky. Japonské znaky jsou dvou druhů – zelený je možné použít pouze do čtyř fixních směrů (hráč si je sám vybere), zatímco fialový rotuje dokola a vyplivne Holo ve zvolenou chvíli. Docela příjemné zpestření.
Co považuji rozhodně za klad celé hry, je systém checkpointů. Ty jsou všude doslova po několika metrech, takže nedochází k nějakým těžkým zákysům a zdlouhavým cestováním na místo opakované smrti. A že těch smrtí bylo. Neřeší se ani žádné životy nebo penalizace. Umřeš, objevíš se kousek vedle u checkpointu a zkusíš to znova. A tak pořád dokola, dokud danou překážku nebo pasáž nepřekonáš. Narazil jsem asi na tři, u nichž jsem už začal trošku nadávat a pěnit, ale vždy se mi to nakonec povedlo, a to už je co říct. Když jsem zvládl hru dohrát já, dokáže to každý. Hra je opravdu velmi krátká. Dá se dohrát do hodiny, mně se to podařilo za víc než hodinu a půl, protože jsem nemehlo.
Ve výsledku jsem rád, že jsem si zahrál i takovou hru, protože mimo herní výzvu bych se k ní vůbec nedostal. Pár drobnými jsem podpořil ukrajinského vývojáře a zařadil jsem si hru s japonskou tematikou (z reakcí na internetu jsem pochopil, že se drží velmi podobného mustru jako Momodora).
Poznámky k osobním achievementům:
Herní výzva 2022 - 6. Svaz spokojeného hraní (hardcore)
Herní doba: 90 minut
Všechny klícky s uvězněnými ptáky
Pro: Krátké; dynamické; plivající symboly; checkpointy.
Proti: Nedozvíme se detaily o postavách a o příběhu; občas trošku na nervy.