Dneska už fenomén Dark Souls byl vydán v roce 2011. I přes to, že má tenhle kousek už 11* let a v herním průmyslu je zkrátka starý, stále patří mezi špičky v žánru ARPG. Inspiraci a funkční mechaniky převzali vývojáři z původního Demon’s Souls, který vyšel na PS3 v roce 2009, a po každé stránce je vylepšili. PC verze na byla vydána v roce 2012, kdy vyšla jako Dark Souls: Prepare to Die Edition a to hlavně kvůli obrovské fanouškovské základně a petici s 93 000. podpisi. Bohužel až do dnes není oficiálně optimalizována na rozhraní myš+klávesnice, takže je pro klasického PC hráče nehratelná. Naštěstí jsou mezi fanoušky i perfektní programátoři, kteří se chopili příležitosti a vytvořili mody, které tyto nedostatky prakticky eliminují. Klávesnice s myší jsou tedy po menších úpravách velice dobře použitelné a hra se díky tomu dá projít skoro bez obtíží (pokud se nepočítá obtížnost samotné hry).
Hratelnost se téměř nemění v celé sérii už od tohoto dílu. Herní postava dokáže běhat, rollovat, blokovat, odrážet rány, útok, protiútok a s takovými základy vyslán do světa Dark Souls snažit se a umírat. Začátky určitě budou pro spoustu hráčů odstrašující, ale po likvidaci prvního bosse je celá hra jako procházka. Celá vlastně ne. První díl série je výjimečný v tom, že se před hráčem po odchodu z Undead Asylum, otevře svět a svobodné rozhodnutí je sakra špatná volba. Kdo zabloudí do lokací, ve kterých by neměl o dělat, umře a problém je o to větší, čím hloub se dotyčný odváží. Podobné případy zkrátka odradí útlocitnější hráče, kteří po několika neúspěšných pokusech s brekem utíkají a po návratu Dark Souls smažou. Monstra jsou holt ze začátku vysoko nad vašimi schopnostmi a po zjištění, že po skolení pár kostlivců, kteří jsou sakra tuzí, na vás čekají ještě desítky a stovky dalších, nesmíte ztrácet hlavu. Člověk musí zkoušet, objevovat a nenechat se odradit, na rozdíl od dalších dílů, kde je cesta vytyčena docela jasně. Po nabrání správného kurzu, jde už jen o to osvojit si schopnosti postavy, najít a vylepšit vybavení, kterého je opět široký výběr, a nakonec rozsekat všechny bosse… po zvládnutí jednotlivých taktik samozřejmě. Navíc je ve hře spousta zbraní a dalších věcí, které lze získat, pouze pokud o nich víte. Splnění úkolu nebo rozhovor v určité části hry, useknutí ocasu bossovi, abyste získali silnou zbraň a další věci, které jsou na první pohled skryty. Tento aspekt je pro nováčka zcela nepodstatný, ale při průchodu na NG+ opravdu pomůže.
Jednou z mála milých překvapení, kdy si hráč muže vydechnout a doplnit prázdné Estus Flasky, je nalezení bonfiru, který označuje (relativně) bezpečnou zónu a postupem hry taky možnost rychlého cestování. Většina bezpečných zón má svého ochránce, který hráče během návštěvy ochrání a bez jeho přítomnosti není možné bonfire využít.
Celý svět je protkaný tísnivou atmosférou, kdy se každou chvíli bojíte, co na vás vyskočí za dalším rohem. Strach je to oprávněný, protože umírání a ztráty duší si užijete do sytosti. Jednoduchá myšlenka a zdrcující průběh. Množství adrenalinu, endorfinu a všech dalších –inů vyplavených během téhle hry, udrží každého trpělivého hráče, který miluje výzvy (nebo trpí duševní poruchou, kdo ví), zaraženého hluboko ve své židli na několik dní i týdnů.
Co se týče děje prvního Dark Souls, tak se točí kolem naplnění proroctví, které praví, že jednou přijde prokletý nemrtvý. Šampion, který získá Lord Soul, navrátí oheň a nastolí Období Ohně. Hráč přebírá roli nemrtvého, který je po všech stránkách jen kost a kůže. Zamčený v cele, bez zkušeností, výbavy a po kapsách ani duše. Naštěstí se mu jednou naskytne možnost úniku a tím začínají desítky hodin naplňování proroctví. Během putování hrdina potká desítky smrtících nepřátel, na které platí různé taktiky, desítky hlavních a vedlejších bossů a samozřejmě i nemrtvé kolegy, kteří občas poradí, potěší nějakou nepotřebnou věcí nebo možností obchodovat a vyrábět. Někteří jsou sympatičtí, jiní méně, ale žádné setkání si nenecháte ujít, protože z něj vyplyne další střípek příběhu nebo profit.
Ač mi trvalo velice dlouho, než jsem se k tomuto dílu dostal (hlavně kvůli neschopnosti najít vhodný mode, který napraví optimalizaci), tak musím říci, že je to jedna z nejlepších herních sérií jaké jsem kdy hrál. Pro člověka, který má rád výzvy a nechybí mu trpělivost, je to povinnost. Pro ostatní něco co nikdy ani nevyzkouší, což je dáno tím, že tato série má celosvětové jméno náročné, drsné a neodpouštějící hry a každý hráč ví, o co jde, když se řekne Dark Souls.
Hratelnost se téměř nemění v celé sérii už od tohoto dílu. Herní postava dokáže běhat, rollovat, blokovat, odrážet rány, útok, protiútok a s takovými základy vyslán do světa Dark Souls snažit se a umírat. Začátky určitě budou pro spoustu hráčů odstrašující, ale po likvidaci prvního bosse je celá hra jako procházka. Celá vlastně ne. První díl série je výjimečný v tom, že se před hráčem po odchodu z Undead Asylum, otevře svět a svobodné rozhodnutí je sakra špatná volba. Kdo zabloudí do lokací, ve kterých by neměl o dělat, umře a problém je o to větší, čím hloub se dotyčný odváží. Podobné případy zkrátka odradí útlocitnější hráče, kteří po několika neúspěšných pokusech s brekem utíkají a po návratu Dark Souls smažou. Monstra jsou holt ze začátku vysoko nad vašimi schopnostmi a po zjištění, že po skolení pár kostlivců, kteří jsou sakra tuzí, na vás čekají ještě desítky a stovky dalších, nesmíte ztrácet hlavu. Člověk musí zkoušet, objevovat a nenechat se odradit, na rozdíl od dalších dílů, kde je cesta vytyčena docela jasně. Po nabrání správného kurzu, jde už jen o to osvojit si schopnosti postavy, najít a vylepšit vybavení, kterého je opět široký výběr, a nakonec rozsekat všechny bosse… po zvládnutí jednotlivých taktik samozřejmě. Navíc je ve hře spousta zbraní a dalších věcí, které lze získat, pouze pokud o nich víte. Splnění úkolu nebo rozhovor v určité části hry, useknutí ocasu bossovi, abyste získali silnou zbraň a další věci, které jsou na první pohled skryty. Tento aspekt je pro nováčka zcela nepodstatný, ale při průchodu na NG+ opravdu pomůže.
Jednou z mála milých překvapení, kdy si hráč muže vydechnout a doplnit prázdné Estus Flasky, je nalezení bonfiru, který označuje (relativně) bezpečnou zónu a postupem hry taky možnost rychlého cestování. Většina bezpečných zón má svého ochránce, který hráče během návštěvy ochrání a bez jeho přítomnosti není možné bonfire využít.
Celý svět je protkaný tísnivou atmosférou, kdy se každou chvíli bojíte, co na vás vyskočí za dalším rohem. Strach je to oprávněný, protože umírání a ztráty duší si užijete do sytosti. Jednoduchá myšlenka a zdrcující průběh. Množství adrenalinu, endorfinu a všech dalších –inů vyplavených během téhle hry, udrží každého trpělivého hráče, který miluje výzvy (nebo trpí duševní poruchou, kdo ví), zaraženého hluboko ve své židli na několik dní i týdnů.
Co se týče děje prvního Dark Souls, tak se točí kolem naplnění proroctví, které praví, že jednou přijde prokletý nemrtvý. Šampion, který získá Lord Soul, navrátí oheň a nastolí Období Ohně. Hráč přebírá roli nemrtvého, který je po všech stránkách jen kost a kůže. Zamčený v cele, bez zkušeností, výbavy a po kapsách ani duše. Naštěstí se mu jednou naskytne možnost úniku a tím začínají desítky hodin naplňování proroctví. Během putování hrdina potká desítky smrtících nepřátel, na které platí různé taktiky, desítky hlavních a vedlejších bossů a samozřejmě i nemrtvé kolegy, kteří občas poradí, potěší nějakou nepotřebnou věcí nebo možností obchodovat a vyrábět. Někteří jsou sympatičtí, jiní méně, ale žádné setkání si nenecháte ujít, protože z něj vyplyne další střípek příběhu nebo profit.
Ač mi trvalo velice dlouho, než jsem se k tomuto dílu dostal (hlavně kvůli neschopnosti najít vhodný mode, který napraví optimalizaci), tak musím říci, že je to jedna z nejlepších herních sérií jaké jsem kdy hrál. Pro člověka, který má rád výzvy a nechybí mu trpělivost, je to povinnost. Pro ostatní něco co nikdy ani nevyzkouší, což je dáno tím, že tato série má celosvětové jméno náročné, drsné a neodpouštějící hry a každý hráč ví, o co jde, když se řekne Dark Souls.
High on Life