Jeví se férově, důvěryhodně. Pozvete si ho domů, projdete tři desítky misí a prolétnete kopu reálných i smyšlených stíhaček. Ale celé to byla bouda. Tenhle Ace Combat 3 není tím, za koho se vydává.
Když totiž trojka zamířila za hranice Japonska, poztrácela dobrou třetinu misí, značnou část příběhu i filmečky od animátorů Ghost in the Shell. V zájmu snížení nákladů se musela vmáčknout na jediné CD, a tak se mohutně škrtalo, řezalo a sešívalo. Originál zůstal zapsaný v hiraganě… než se do toho vložili fanoušci z Project Nemo. Slovosled jim místy skřípe, ale překlad víc než stačí na to, abyste z četných dialogů měli původně zamýšlený zážitek.
Příběh se dívá do trochu kyberpunkové budoucnosti. Státy jsou už jen hesla v rejstřících učebnic dějepisu a možnost nahrát vědomí do virtuálního prostoru začíná být realitou, kterou série od té doby pořád ještě dohání. A přijde mi, že uplynulé roky a pokračování některé pointy vybrousily tak, že tnou hlouběji, než musely ve své době. Ale smysl to začne dávat, až když posbíráte dílky roztroušené napříč pěti příběhovými linkami, do kterých se celkem 52 misí větví.
Mezi reálně používané stíhačky se mísí prototypy, letouny s pulzními lasery nebo bojová verze SR-71. Oproti novějším dílům nejsou tak obratné, nezpomalují tak prudce a některé stroje jsou pěkně nestabilní mrchy. Rakety je těžší setřást, pokud dostanou zálusk na vaše výfukové plyny. Electrosphere není žádným simulátorem, jeden letoun pořád unese půlku muničáku, jen se s arkádovostí neobjímá tak vehementně jako Skies Unknown.
Počet misí má i svoje stinné stránky. Sotva mrknete, už se vracíte na základnu. Rozmanitost úkolů a prostředí? Žádný zázrak. Nechybí opravdu zajímavé kousky, ale není moc čas si je užít; za chvíli už hra vypíná hudbu a žene vás dál. Jedna větev dá dohromady jen něco málo přes hodinku ryzího gameplaye.
Electrosphere neodolalo času tak dobře jako Shattered Skies jen kvůli manku jedné konzolové generace. Pořád dává najevo automatové geny série, někdy se nezřízeně vykecává a dogfighty jsou trochu jalové. Ale je to unikátní kousek a v kombinaci s obtížnou dostupností naprosto ideální kandidát na remake – kdyby se z toho svým megalomanstvím úplně nediskvalifikoval.
Když totiž trojka zamířila za hranice Japonska, poztrácela dobrou třetinu misí, značnou část příběhu i filmečky od animátorů Ghost in the Shell. V zájmu snížení nákladů se musela vmáčknout na jediné CD, a tak se mohutně škrtalo, řezalo a sešívalo. Originál zůstal zapsaný v hiraganě… než se do toho vložili fanoušci z Project Nemo. Slovosled jim místy skřípe, ale překlad víc než stačí na to, abyste z četných dialogů měli původně zamýšlený zážitek.
Příběh se dívá do trochu kyberpunkové budoucnosti. Státy jsou už jen hesla v rejstřících učebnic dějepisu a možnost nahrát vědomí do virtuálního prostoru začíná být realitou, kterou série od té doby pořád ještě dohání. A přijde mi, že uplynulé roky a pokračování některé pointy vybrousily tak, že tnou hlouběji, než musely ve své době. Ale smysl to začne dávat, až když posbíráte dílky roztroušené napříč pěti příběhovými linkami, do kterých se celkem 52 misí větví.
Mezi reálně používané stíhačky se mísí prototypy, letouny s pulzními lasery nebo bojová verze SR-71. Oproti novějším dílům nejsou tak obratné, nezpomalují tak prudce a některé stroje jsou pěkně nestabilní mrchy. Rakety je těžší setřást, pokud dostanou zálusk na vaše výfukové plyny. Electrosphere není žádným simulátorem, jeden letoun pořád unese půlku muničáku, jen se s arkádovostí neobjímá tak vehementně jako Skies Unknown.
Počet misí má i svoje stinné stránky. Sotva mrknete, už se vracíte na základnu. Rozmanitost úkolů a prostředí? Žádný zázrak. Nechybí opravdu zajímavé kousky, ale není moc čas si je užít; za chvíli už hra vypíná hudbu a žene vás dál. Jedna větev dá dohromady jen něco málo přes hodinku ryzího gameplaye.
Electrosphere neodolalo času tak dobře jako Shattered Skies jen kvůli manku jedné konzolové generace. Pořád dává najevo automatové geny série, někdy se nezřízeně vykecává a dogfighty jsou trochu jalové. Ale je to unikátní kousek a v kombinaci s obtížnou dostupností naprosto ideální kandidát na remake – kdyby se z toho svým megalomanstvím úplně nediskvalifikoval.
The Rise of the Golden Idol
Pro: větvení příběhu, výběr letounů, soundtrack
Proti: slabší dogfighty, občas přílišná ukecanost, krátké mise