Po dohrání Death Stranding jsem hledal nějakou bombu, kterou bych si nezkazil chuť po zajímavém RPG. Přirozeně jsem sáhnul po vychvalovaném Horizon. Udělal jsem správně? Jak se to vezme.

Asi budu silně neobjektivní, protože vystavím Horizon srovnání právě s Death Stranding, které ve mně zanechalo rýhu asi jako Grand Canyon. A samozřejmě vím, že to není správně, protože se žánrově jedná o poměrně odlišné hry. Ale sorráč, nemůžu si pomoct.

Příběh je v první řadě velmi zajímavý a velkolepý. Jenže. Tam, kde se Death Stranding opírá o šílenou mysl Kojimy, přichází Horizon s příjemným postapo, které ale nepřinese nic, z čeho by vám ulétl klobouk i s hlavou. Předlouhou dobu hraní jsem měl za jeden z pilířů Horizonu exploraci, ale tak to bohužel není. Explorativních pasáží je v tomto otevřeném světě pomálu, a když už nějaké přijdou, jedná se o skládání střípků příběhu. Příběhu, který po počátečním odhalení hlubšího pozadí domyslíte sami, aniž byste hru vůbec museli dohrávat. V tom vidím trochu problém.

Když jsem ale přišel na to, že tu jde hlavně o souboje, smířil jsem se s tím. Klobouk dolů před vymazleným systémem boje, kde má každý protivník několik součástí, s nimiž si můžete zahrát jako s Legem. U her se mi často nestává, že bych skutečně otevíral deník a čumel na silné a slabé stránky monster. Tady je to zábava, a s množstvím zbraní často i příjemná výzva. Jeden příklad za všechny: když po vás někdo chrlí oheň, nemá nutně odolnost. Takže rozstřílením zárobníku s hořlavinou mu ustřelíte zadek, což udiveného robota patřičně vykolejí. Za tohle fakt obrovské plus.

Ovšem i mínus. Není totiž výjimkou, že se s tímto soubojovým systémem dostanete do situace, kdy metáte salta z jedné strany na druhou, aby vás nerozdupal plechový mastodont nebo jeden z jeho dvaceti kámošů. A střelte si šíp do nádrže s napalmem, když ji má pětimetrový plecháč na zadku, ke kterému se dostanete jen s uměním artistů Cirkusu Berousek. Každá taková situace ve mně budila spíš odpor k dalšímu hraní - nepřátelé vás prostě zaplaví a vy od úhybných manévrů nevíte, kde je nahoře a kde dole. A pak vás za krákory vytahá Glinthawk, který si zasluhuje ocenění za největší osinu v anu (od slova anus). A variace zbraní sice vypadají rozmanitě, ale v závěru zjistíte, že používáte dvě, protože prostě není nutné používat jiné.

Grafika světa je nádherná, kouzelná, excelentní. Když ji neporovnám s rivalem Death Stranding. Určitě hraje roli stylizace, ale přestože umí Horizon vykouzlit krásná panorámata, druhý zmíněný je o dva kilometry napřed. S tím se trochu pojí i problematika zdolávání terénních překážek, kdy jde horolezit jen tam, kam vás autoři pustí, jinak skáčete jak kamzík a je dost evidentní, že simulování tohohle prvku pro hru není prioritou.

Oceňuju rozlehlý svět, ale hrozně mě točilo, že na vás číhá zvíře fakt na každém rohu, a prakticky rozlišuje jen dva stavy chování: 1) Vraždím 2) Utíkám a po pár metrech to otočím a vraždím. Jako výzva dobrý. Jako simulace...ne zas tolik dobrý. Zároveň se mi líbí celkem slušné množství side-questů, které mají potenciál protáhnout vás přes půl mapy. Jenže ono to po chvíli působí strašně lacině. Zadávací rozhovory jsou místy cringe a každý úkol působí trochu schematicky: mord, něco dones, někoho sežeň, táhni přitom do horoucích pekel, cestou potkej plecháče... Často to tvůrci umně maskují, ale po plnění desátého side-questu to prostě prokouknete. A když tohle přejíždění od čerta k ďáblu zkombinujete právě s častým výskytem robotů, je to recept na fast-travel jako od Radima Uzla - kup si náš Topor a běž chvilku dělat něco zábavnějšího.

A teď asi největší problém, který ve mně leží jako šutr. Atmosféra. Horizon má snad až pohádkovou atmosféru, která v exploraci přejde v mysteriózno. Jenže hlavní linka ve mně absolutně nevykřesala ten pocit akutního nebezpečí, průšvihu, ohrožení pro celý svět. Prostě nic. Jenže postavy o tom melou pořád, neustále zneklidnění hrozbou smrti. S klidem jsem výzvu "Ty vole, přijeď, za dvě minuty nás to tu rozseká na maděru" odložil, abych si natrhal květinky, uvařil pár lektvarů a našel ztracené štěně pro Máňu z kmene Čivava. To prostě není dobře. A nezachraňuje to ani skenování písemností, které vydají na tři a půl bible. V akční hře prostě nemůžu číst stránku textu, i když mám za sebou třikrát sérii Malazské Knihy Padlých.

A co stealth? No...eh...schovej se do trávy, lákej tam nepřátele a vytvoř dva metry vysokou hromadu těl, jak je budeš postupně bušit cihlou do hlavy. A když týpka píchneš uprostřed planiny, nedáme ti možnost ho odtáhnout za šutr. Prostě se tam rozplácne a kumpáni utvoří kolečko, kde budou přesně 30 vteřin dumat, jestli měl Kája ten šíp v oku i předtím...a pak se vrátí ke svým povinnostem, které zahrnují koukání do ohně nebo chození po předem vyznačeném šišoidu. Auč.

Když si to po sobě čtu, možná jsem až moc kritický. Horizon je krásná hra, ale k té dokonalosti, kterou jsem po všech těch recenzích očekával, mu ještě dost chybí. Pár zajímavých mechanik přebíjí hodně nedotažeností a mělká atmosféra. A ač je Aloy sympatická kočka, narozdíl od rebootované Lary Croft mám velký problém ji brát vážně. Velkolepostí je tu dost, ale působí spíš jako Mona Lisa, kterou si pověsíte do kůlny na dříví. Hru jako takovou ale určitě můžu doporučit. Je to lehký nadprůměr, který semo tamo překvapí originalitou a v té akci vlastně docela zapomenete, že tam nějaké škobrty jsou.