„Čeká ho spravedlivý soud. A pak ho pověsíme.“
Nikdy bych neřekla, že se u takové hry tak moc zasměji jako po téhle absurdní větě. Vůbec ta postava, která tuhle větu pronesla, byla pro mě nejvíce zajímavou, protože krásně ztvárnila naprosté klišé, jakým je vojenský vůdce s vizí. A její hysterické výlevy na pódiu stály za sledování. Když už jsem u těch postav, tak protagonista mi zrovna dvakrát k srdci nepřirostl a vlastně mi byl spíše nesympatický. To jeho neustálé nedokončování vět, naprostá neschopnost se vyjádřit a rozhazování rukama mě po chvíli začalo štvát. U vedlejších postav jsem si také nenašla vyloženě své oblíbence. Ovšem je třeba říct, že tyto postavy nebyly generické a některé rysy jejich povah byly vtipné nebo aspoň zapamatování hodné. Pár z nich mělo navíc několik dobrých příběhových momentů, při kterých došlo k nějaké jejich osobnostní proměně. Mise pro vedlejší postavy se skládaly spíše z výplňových úkolů, které se neustále opakovaly, jen se měnila lokace těchto misí a počet nepřátel. O něco zajímavější mise pak byly ty hlavní, kterých bylo opravdu hodně a i když i zde se našlo neustálé opakování téhož, tak přece jenom mě bavily více, neboť jsem se něco dozvěděla o světě, ve kterém se hra odehrávala.
Hodně mě bavila jízda na motorce a její postupné vylepšování, kdy jsem pocítila nejen to, že moje vozidlo je rychlejší, ale i snáze ovladatelné. Navíc bylo třeba počítat s tím, že se motorka bude chovat jinak na zablácené cestě a jinak na asfaltu. Samozřejmostí byly i kosmetické úpravy, ale těmi jsem nakonec tolik času nestrávila a ani jsem neměla potřebu nějak výrazně měnit vzhled mojí motorky. I systém vylepšování výbavy byl dobře udělaný a brzy jsem si našla své oblíbené zbraně, které jsem až do konce hry nevyměnila. K některým receptům na výrobu jsem se dostala až později, takže jsem notnou část hry strávila spíše se základní výbavou, což se týkalo zejména výbušnin. To zapříčinilo to, že jsem úplně největší hordu ve hře dělala několik hodin, kdy jsem vybila část, odjela si doplnit/najít zásobu a mohla opět pokračovat. (A pak se úkol za hordu nesplnil, neboť jsem měla hordu vybít až o několik hodin později v rámci hlavní mise. Ale naštěstí vše dobře dopadlo a úkol se mi zpětně splnil.)
Co se týče hord a zombií, tak nejsem kdoví jaký fanoušek zombie žánru. Před mnoha lety mě to snad i bavilo, ale nyní se všemu, kde je tato tématika, vyhýbám. Výjimkou bylo právě Days Gone a musím říct, že souboj s hordami mě nakonec i začal bavit a pozabíjela jsem je všechny, které se ve hře nacházely. Některé vyžadovaly i taktický boj, kdy jsem si musela promyslet, kudy poběžím, kam nakladu pasti a tak podobně. Ovšem pořád jsem raději dělala mise s lidskými protivníky a účastnila se přestřelek. Co mě pilo krev, tak byli havrani (nebo co to bylo). Trefit se pořádně nedali, takže jsem boj s nimi nakonec omezila na vypálení toho jejich roští a odjetí co nejrychleji pryč.
Grafikou se ve hrách až tak nezabývám, ale musím říct, že hra vypadala na PS5 opravdu pěkně a bavilo mě se při jízdě kochat krajinou, byť značně depresivní, a narážet do překážek na trati, neboť jsem se snažila za jízdy číst jeden z mnoha dialogů, které se vedly v rámci příběhových misí. Je možná pravda, že dávám vysoké hodnocení, i když má hra spoustu záporů, některé věci by mohly být lepší, ale mě to prostě bavilo hrát.
Nikdy bych neřekla, že se u takové hry tak moc zasměji jako po téhle absurdní větě. Vůbec ta postava, která tuhle větu pronesla, byla pro mě nejvíce zajímavou, protože krásně ztvárnila naprosté klišé, jakým je vojenský vůdce s vizí. A její hysterické výlevy na pódiu stály za sledování. Když už jsem u těch postav, tak protagonista mi zrovna dvakrát k srdci nepřirostl a vlastně mi byl spíše nesympatický. To jeho neustálé nedokončování vět, naprostá neschopnost se vyjádřit a rozhazování rukama mě po chvíli začalo štvát. U vedlejších postav jsem si také nenašla vyloženě své oblíbence. Ovšem je třeba říct, že tyto postavy nebyly generické a některé rysy jejich povah byly vtipné nebo aspoň zapamatování hodné. Pár z nich mělo navíc několik dobrých příběhových momentů, při kterých došlo k nějaké jejich osobnostní proměně. Mise pro vedlejší postavy se skládaly spíše z výplňových úkolů, které se neustále opakovaly, jen se měnila lokace těchto misí a počet nepřátel. O něco zajímavější mise pak byly ty hlavní, kterých bylo opravdu hodně a i když i zde se našlo neustálé opakování téhož, tak přece jenom mě bavily více, neboť jsem se něco dozvěděla o světě, ve kterém se hra odehrávala.
Hodně mě bavila jízda na motorce a její postupné vylepšování, kdy jsem pocítila nejen to, že moje vozidlo je rychlejší, ale i snáze ovladatelné. Navíc bylo třeba počítat s tím, že se motorka bude chovat jinak na zablácené cestě a jinak na asfaltu. Samozřejmostí byly i kosmetické úpravy, ale těmi jsem nakonec tolik času nestrávila a ani jsem neměla potřebu nějak výrazně měnit vzhled mojí motorky. I systém vylepšování výbavy byl dobře udělaný a brzy jsem si našla své oblíbené zbraně, které jsem až do konce hry nevyměnila. K některým receptům na výrobu jsem se dostala až později, takže jsem notnou část hry strávila spíše se základní výbavou, což se týkalo zejména výbušnin. To zapříčinilo to, že jsem úplně největší hordu ve hře dělala několik hodin, kdy jsem vybila část, odjela si doplnit/najít zásobu a mohla opět pokračovat. (A pak se úkol za hordu nesplnil, neboť jsem měla hordu vybít až o několik hodin později v rámci hlavní mise. Ale naštěstí vše dobře dopadlo a úkol se mi zpětně splnil.)
Co se týče hord a zombií, tak nejsem kdoví jaký fanoušek zombie žánru. Před mnoha lety mě to snad i bavilo, ale nyní se všemu, kde je tato tématika, vyhýbám. Výjimkou bylo právě Days Gone a musím říct, že souboj s hordami mě nakonec i začal bavit a pozabíjela jsem je všechny, které se ve hře nacházely. Některé vyžadovaly i taktický boj, kdy jsem si musela promyslet, kudy poběžím, kam nakladu pasti a tak podobně. Ovšem pořád jsem raději dělala mise s lidskými protivníky a účastnila se přestřelek. Co mě pilo krev, tak byli havrani (nebo co to bylo). Trefit se pořádně nedali, takže jsem boj s nimi nakonec omezila na vypálení toho jejich roští a odjetí co nejrychleji pryč.
Grafikou se ve hrách až tak nezabývám, ale musím říct, že hra vypadala na PS5 opravdu pěkně a bavilo mě se při jízdě kochat krajinou, byť značně depresivní, a narážet do překážek na trati, neboť jsem se snažila za jízdy číst jeden z mnoha dialogů, které se vedly v rámci příběhových misí. Je možná pravda, že dávám vysoké hodnocení, i když má hra spoustu záporů, některé věci by mohly být lepší, ale mě to prostě bavilo hrát.
