Dodnes mi hraje v hlavě: rytyt-tytyt-tuduu. Tohle je přímo kultovní záležitost. Tato hra tomuto žánru položila základní kameny a ukázala světu trochu více Corleonovského světa Maria Puza. Brilantní příběhová linie, která vtáhne do hry, s fascinujícími zvraty a opepřená všemi potřebnými emocemi, od lásky, přes ambice až po pomstu. Všechno je tak realistické a nevyhrocené, překvapující a svým způsobem nadčasový kousek z kraje milénia.

Líbí se mi i to ponaučení, jak to vypadá, když někoho vtáhne svět psychopatů ležící za hranicemi zákonů, přežvýká a doslov vyplivne na chodník. Tahle hra je jízda, v které se nestaví a jede na plný plyn. A ta provázanost s koncem Mafia I na kdesi v průběhu hry Mafia II je tak famózní, že jsem v ten moment v Mafia II o mnoho let později cítil tak hořkou rozpolcenost sebe sama (skoro jak při souboji dvou slečen v Last of us II), že až tehdy mi došlo, že jsem tu Mafia I jen nedohrál, ale fakt prožil.