Nedávno jsem se společně s kolegy z práce účastnil na chatě jednoho z nich něčeho čemu se dnes patrně říká teambuilding a čemu se v dobách mého mládí říkalo normálně chlastačka. A jelikož jsem vytušil, že by se mohla v pozdějších fázích večera hodit, přibalil jsem si do batohu svoji hacknutou Segu Mini. A skutečně, když už jsme zbyli poslední dva nejdrsnější, došlo i na hry našeho mládí. A solidní úspěch zaznamenala kromě jiných i hra Teenage Mutant Ninja Turtles: The Hyperstone Heist.

Želvy ninja patřily mezi fenomén mého dětství. Když se na začátku devadesátých let objevily poprvé v televizi, doslova jsme je žrali (i díky odporným, žlutým, super tvrdým žvýkačkám s obrázkem, ze kterých vás po dvou minutách usilovné snahy o rozžvýkání bolela celá huba). Kdybychom se k této hře dostali z kraje devadesátek, představovala by pro nás něco jako Svatý Grál. O třicet let později už se pouze jedná o příjemný doplněk "firemní akce".

Tahle hra má přesně toho ducha, jak si ho většina dnešních třicátníků a čtyřicátníků pamatuje z automatových heren. Vyberete si jednoho ze čtyř hrdinů a pak už jen jdete zleva doprava a řežete do všeho, co se na obrazovce objeví. U nás se podle předpokladů nejprve strhla očekávaná debata, kdo si vezme Leonarda, protože za toho jsme tak nějak chtěli hrát oba. Nakonec jsem si tedy já vzal Donatella a spoluhráč Michelangela. Odvážně jsme si zvolili nejlehčí obtížnost a vrhli se do akce.

Jednou z největších výhod těchto rubaček pro Segu je jednoduché ovládání. V podstatě potřebujete jen směrový kříž, jedno tlačítko pro mlácení a jedno tlačítko pro skok. Speciální útok narozdíl od Streets of Rage nebo Golden Axe chybí. Pozitivem oproti těmto zmíněným hrám je ale to, že vaše postavy se nemůžou mlátit navzájem, což se vám u konkurence, i když se o to nesnažíte, čas od času povede. Tuhle hru si zkrátka v pohodě zahraje i člověk, který má jinak s počítačovými hrami jen minimum zkušeností.

Ve hře na vás čeká celkem pět úrovní, kde budete nejčastěji čelit různým druhům ninjů, párkrát se na vás přijdou podívat i nějací mutanti a později se utkáte i s různými podivnými elektronickými nepřáteli. Na konci každé úrovně vás pak pochopitelně čeká boss. Ti nepatří mezi nejtěžší a vzorec jejich chování se dá poměrně rychle vyčíst, takže se lze jejich útokům celkem efektivně vyhýbat. Souboje s prvními třemi bossy si pak ve čtvrté kapitole ještě jednou zopakujete. Tady bych si dovolil malou odbočku. Druhým bossem hry je Rocksteady, ale bohužel v celé hře nenarazíte ani jednou na Bebopa. Jelikož mám díky této postavě přezdívku, kterou se v počítačových hrách podepisuju dodnes, citelně mi ve hře chyběl.

Grafická stránka je poměrně vydařená. Na dobu vzniku se jedná o takový lepší průměr. Hra je hezky barevná a po celou dobu hraní naprosto plynulá bez ohledu na množství postav na obrazovce. Hudbu bych označil za standart a kromě hlavního motivu, který si ale spíše vybavuju ještě z televize, mi žádný nijak neuvízl v paměti. Nějaké příběhové pozadí ve hře sice je (Trhač zmenšil Sochu Svobody a Manhattan a vyzval Želváky, aby se mu postavili), ale jak už je pro tyhle hry typické, jde spíš jen o to, abyste měli nějaký ospravedlnitelný důvod, proč jste rozbili držku několika stovkám lidí.

Pokud si budete chtít někdy s kámošem zavzpomínat na staré časy, můžu vám tuhle hru s klidem doporučit. Ale počítejte s tím, že pokud se vydáte nakopat zadek Trhačovi sami, je (zvláště na vyšší obtížnosti) těch nepřátel na jednu zmutovanou želvu docela dost.