Znáte to, odložíte si hru na později a pak se k ní dostanete skoro až za deset let. Tak u mě dopadl Bioshock Infinite. Napříč masivně pozitivním recenzím a ohlasům jsem se k tomu z nějakého důvodu neměl, ačkoli jsem první dvě hry miloval. 

Graficky působí velmi dobře díky stylovému zpracování. S ovládáním je to horší, například míření jen na toggle byl úlet i v roce vydání. Po pár desítkách minut jsem zjistil, že jsem nedopatřením nastavil Easy, tak jdu do menu a tam mě čeká největší zvrat v této hře - celou dobu hraji na Hard.

Prokousat se úvodem byl porod, ta část hry mě nebavila. Ačkoli postupem dojde ke zlepšení obtížnosti i zábavnosti, přijde občasná frustrace. Plasmi-ehm, vigor, je efektivitou nekonzistentní. Občas neohrabaný, jindy zase přehnaně účinný. Nepřátelé jsou chabí a ke všemu se místy nesmyslně spawnují, klidně rovnou za vámi. Bossové jsou jednoduše špatní a tak není nad to si toho samého bosse vždy dát několikrát a pokud možno ještě s nekonečně se spawnujícími nepřáteli. Drtivá většina hry pro mě byla po herní stránce zapomenutelná a finální střet neskutečně zmrvený. Jen tam střílíte do nepřátel kteří pochodují jedním směrem a občas podržíte F pro postup. Takový špatný Tower Defense bez věží.

No a příběh? Určitě není horší než předchozí díly, ale jeho předvídatelnost lze považovat za slabinu. Mé odhady z první čtvrtiny sice nepadly na střed, ale terč trefily s přehledem. Při psaní příběhu použili šablonu prvního dílu a to jak pro hlavního hrdinu, tak pro samotnou dějovou linku. Ne, není to přes kopírák, ale ty nápady jsou tam stejné. A i když je tam jistý náznak že ta podobnost je zcela záměrná, konec na mě udělal dojem mladšího sourozence který se schovává za skleněnou tabulí aby mohl vyběhnout a křičet PŘEKVAPENÍ!

Předvídatelnost mi ale vůbec nevadila a příběh se mi líbil. Jelikož se však nemůže opřít o solidní gameplay, výslednou směsí je nesmírně průměrná hra kterou asi postihlo prokletí třetích dílů nebo co.