Nejprve chci říct, že chápu spoustu hráčů, kterým se remake nelíbí ve srovnání s díly Diamond/Pearl a Platinum. Já jsem ovšem tyto díly zatím nehrála (v případě Platinum nejspíše nikdy bohužel ani nebudu), takže nemám to srovnání a můj komentář vychází pouze ze zkušeností s remakem Briliant Diamond. Po osmé generaci to byla velká změna, co se týče perspektivy a pohybu "po čtvercích". Rychle jsem si ovšem zvykla na pohled shora na herní svět, který připomínal nejstarší díly této mnohaleté série, a cítila se ve hře jako doma.
Mým prvním Pokémonem, jak už docela bývá zvykem, se stal ohnivý Pokémon Chimchar. Brzy se do party přidal Floatzel a Luxray a ke konci hry i Garchomp, Lucario a úplně na konci i Abomasnow. Po drtivou část hry jsem nezaznamenala žádný problém, co se týče obtížnosti, hrou jsem projela jako horký nůž máslem. Což je vlastně docela problém, protože jednak průchod hry je tak lehký, že to není žádná výzva a pro mě to ztrácí trochu i na zábavnosti, a jednak to způsobilo to, že jsem na úplném konci hry, při finálním souboji, narazila do dost vysoké zdi, kdy se obtížnost razantně zvýšila. Hra totiž před vás postaví trenéra, který má své Pokémony v perfektním stavu, uzpůsobené na boj hráči proti hráči. Elitní čtyřku jsem tak dokázala porazit až na několikátý pokus, kdy jsem nakonec z boxu vyhrabala Abomasnowa, nahnala ho do podzemí zvyšovat si úroveň a využila Garchompovu dvojitou slabinu proti ledovým útokům. Samozřejmě jsem měla i štěstí, že některé oponentovy útoky minuly, a tak jsem to moje vydřené vítězství proti té příšeře (Cynthia/Milotic/Garchomp) i řádně oslavila.
Poprvé jsem v rámci série narazila jen tak na shiny Pokémona, byl jím Stunky, bohužel. Vyzkoušela jsem si i soutěže, v rámci kterých Pokémoni asi tančili, nebo jaksi šlapali zelí a u toho občas vykřikli a dostávali za to body. Pohled na ně byl vcelku legrační, ale snažila jsem se jim moc nesmát a raději jim fandila. Pár výher jsme si odnesli, ale díru do světa jsme s tím neudělali. I pokébally jsem vyzdobila, ať jsme trochu reprezentativní. O něco více času jsem pak strávila v podzemí, kde jsem kutala a kutala. Ovšem musím říct, že za můj čas strávený tam dole může i hudba, která tam hrála a kterou už asi jen tak z hlavy nedostanu. Vůbec hudba je pro mě jedna z nejlepších věcí na této hře a předělávky starých skladeb z DSka se fakt povedly. Krom The Grand Underground poslouchám i skladbu z boje s příšerou (Cynthií). Ta mi utkvěla v paměti a zalíbila natolik, že ji poslouchám i jen tak.
Ze hry si odnáším dobré pocity, čtvrtá generace se mi líbí, byť nepatří mezi mé nejoblíbenější a i ten region mám v oblibě. S odstupem času ovšem musím říct, že tato hra nijak nevyčnívá nad těmi ostatními, nemá moc zapamatování hodných momentů a nemám takovou touhu se do ní vracet, i když mám ještě v plánu dokončit i national Pokédex.
Mým prvním Pokémonem, jak už docela bývá zvykem, se stal ohnivý Pokémon Chimchar. Brzy se do party přidal Floatzel a Luxray a ke konci hry i Garchomp, Lucario a úplně na konci i Abomasnow. Po drtivou část hry jsem nezaznamenala žádný problém, co se týče obtížnosti, hrou jsem projela jako horký nůž máslem. Což je vlastně docela problém, protože jednak průchod hry je tak lehký, že to není žádná výzva a pro mě to ztrácí trochu i na zábavnosti, a jednak to způsobilo to, že jsem na úplném konci hry, při finálním souboji, narazila do dost vysoké zdi, kdy se obtížnost razantně zvýšila. Hra totiž před vás postaví trenéra, který má své Pokémony v perfektním stavu, uzpůsobené na boj hráči proti hráči. Elitní čtyřku jsem tak dokázala porazit až na několikátý pokus, kdy jsem nakonec z boxu vyhrabala Abomasnowa, nahnala ho do podzemí zvyšovat si úroveň a využila Garchompovu dvojitou slabinu proti ledovým útokům. Samozřejmě jsem měla i štěstí, že některé oponentovy útoky minuly, a tak jsem to moje vydřené vítězství proti té příšeře (Cynthia/Milotic/Garchomp) i řádně oslavila.
Poprvé jsem v rámci série narazila jen tak na shiny Pokémona, byl jím Stunky, bohužel. Vyzkoušela jsem si i soutěže, v rámci kterých Pokémoni asi tančili, nebo jaksi šlapali zelí a u toho občas vykřikli a dostávali za to body. Pohled na ně byl vcelku legrační, ale snažila jsem se jim moc nesmát a raději jim fandila. Pár výher jsme si odnesli, ale díru do světa jsme s tím neudělali. I pokébally jsem vyzdobila, ať jsme trochu reprezentativní. O něco více času jsem pak strávila v podzemí, kde jsem kutala a kutala. Ovšem musím říct, že za můj čas strávený tam dole může i hudba, která tam hrála a kterou už asi jen tak z hlavy nedostanu. Vůbec hudba je pro mě jedna z nejlepších věcí na této hře a předělávky starých skladeb z DSka se fakt povedly. Krom The Grand Underground poslouchám i skladbu z boje s příšerou (Cynthií). Ta mi utkvěla v paměti a zalíbila natolik, že ji poslouchám i jen tak.
Ze hry si odnáším dobré pocity, čtvrtá generace se mi líbí, byť nepatří mezi mé nejoblíbenější a i ten region mám v oblibě. S odstupem času ovšem musím říct, že tato hra nijak nevyčnívá nad těmi ostatními, nemá moc zapamatování hodných momentů a nemám takovou touhu se do ní vracet, i když mám ještě v plánu dokončit i national Pokédex.
