Videohry mě baví již neuvěřitelných 25 let, a považte – přesto jsem nikdy nedohrál žádné RPG. Vždycky to byla samá akce nebo strategie. Po zamilováním se do žánru imerzivních simulátorů tedy přichází další výzva, a to dohrát první RPG! Cítil jsem, že nejkratší cesta od Deus Ex, neboli akce s největší porcí RPG prvků, vede přes Vampire The Masquerade: Bloodlines, neboli RPG křížené právě s imerzivními simulátory.
Inspirace Deus Ex je znát na každém kroku, a inspirovat se těmi nejlepšími není nikdy špatně. VtMB není žádná kopírka a naopak dokáže být neskonale originální, nezaměnitelné a zkrátka „své“. Herní systém je na první pohled složitý, kromě obligátní počáteční tvorby postavy zde máte ještě faktor lidskosti a maškarády, které však ve výsledku při běžném respektování až děsivě přirozených pravidel herního světa můžete ignorovat. Herní svět je úžasný. Není příliš rozlehlý, jsou to 4 „city huby“ ve své době nechvalně známé z Deus Ex 2, ale za to jsou právě na rozdíl od Deus Ex 2 udělány funkčně, hezky a přirozeně. Chození tam a zpět sice zákonitě začne po chvíli otravovat, ale ty nejzajímavější designérské momenty přicházejí právě v misích mimo city huby a dokáží vám jinak okoukané ulice plně vynahradit.
Řekl bych, že VtMB je konečně jedna z těch her, která dokáže exteriéry reálného světa vyobrazit poměrně věrohodně. Nevím, čím to, ale skutečné ulice, domy, auta apod. nevypadaly ve hrách jako Deus Ex, nebo třeba Max Payne zrovna dvakrát přesvědčivě. Source engine se zpětně ukazuje jako jeden z nejlepších enginů, byť VtMB je graficky pravděpodobně nejslabší source engine hra (fakticky měla být první, ale vydání bylo údajně pozdrženo aby první vyšla vlajková loď s názvem Half-Life 2 – já vím, zní to jako humor černější, než černá díra v Africe, protože VtMB paradoxně působilo v době vydání těžce nedodělaně).
Hlavní devizou hry je bezpochyby příběh, nebojím se ani u videohry použít slovo „scénář“ a doplnit ho přívlastkem „perfektní“. Děj je přiměřeně komplikovaný, ale stále pochopitelný, úderný, představuje se vám v drtivé většině formou dialogů a nikoli texty, které by mohly některé hráče nudit. Pohybujete se ve nočním Los Angeles s dobovým nádechem internetových kaváren, nočních klubů, s bezdomovci v zákoutích i prostitutkami na chodnících. Při tom vás postavy dýchající životem zasvěcují do svých plánů i drobných vedlejších příběhů… Tady jste doma. Samozřejmostí je nějaký ten nečekaný zvrat a vícero možných zakončení, kdy ale všechny skýtají jednu černohumornou tečku. Mám pocit, že o něco podobného se pokoušel i System Shock 2 svým „nah“, ale zdaleka mu to tak dobře nevyšlo. Brilantní příběh je tvůrcem skvělé atmosféry, svižným hybatelem hry a dominuje i náplni jednotlivých misí – tím chci říct, že jednotlivé mise, či lokace jsou naprogramovány tak, aby co nejlépe rozvíjely a doplňovaly herní příběh, ne naopak.
Hratelnost je komplexní, respektive ze hry je jasně cítit, že tvůrci se snažili vytvořit komplexní mistrovské dílo, které budete moct hrát „téměř“ jako adventuru, jako akci, anebo se plížit a nezabíjet. Samozřejmě úplnou volnost mít nelze a líbí se mi, že hra vás v několika chvílích zkrátka donutí k boji (jedná se zejména o řadu mini-boss fightů – tímto systémem se posléze inspirovalo Deus Ex: Human Revolution). Při rozvoji postavy tedy nemůžete vynechat bodování alespoň jednoho způsobu boje. Nejdříve mě trošku zarazilo, že při akci se hra přepnula do třetí osoby a proměnila se v docela zběsilou rubačku plnu krve. Ale má to své kouzlo, přeci jen upíří tematika si říká o špetku nadsázky. Co, ale nemohu odpustit je zcela nefunkční stealth. Bohužel umělá inteligence nerozlišuje mezi světlem a stínem, nedetekuje zvuk a v podstatě, když se přikrčíte nedetekuje ani vás. Můžete uprostřed uzounké a zcela osvětlené chodby narážet strážnému do rozkroku nosem, ale dokud zůstanete přikrčeni, bude jen zmateně chodit kolem vás a podrážděně křičet „kdo je tam?“ Říkám si, jestli nebylo lepší celý stealth prvek vynechat, ale to by hra fakticky utrpěla ještě víc. Stealth je podstatný pro příběh – řada misí, včetně těch vedlejších a zdánlivě nepodstatných je úžasně zábavná a vtahující právě stealthem, protože plížení a nezabíjení v určitých momentech dává v herním světě a jeho ději největší smysl. Snažte se při tom nemyslet na Thief nebo Dishonored…
Co dodat závěrem? Moje seznámení s žánrem RPG dopadlo na výbornou a já jsem rád, že jsem si tuhle hru ušetřil až do doby, kdy i u počítačových her rád zpomalím a ponořím se do herního světa, protože přesně tohle VtMB potřebuje a přesně tohle dokáže královsky odměnit. Jo a to musím ještě pochválit skvělou hudbu (některé ponuré tóny připomínají geniální Thief), bez ní by celkový zážitek nebyl zdaleka tak silný…
Inspirace Deus Ex je znát na každém kroku, a inspirovat se těmi nejlepšími není nikdy špatně. VtMB není žádná kopírka a naopak dokáže být neskonale originální, nezaměnitelné a zkrátka „své“. Herní systém je na první pohled složitý, kromě obligátní počáteční tvorby postavy zde máte ještě faktor lidskosti a maškarády, které však ve výsledku při běžném respektování až děsivě přirozených pravidel herního světa můžete ignorovat. Herní svět je úžasný. Není příliš rozlehlý, jsou to 4 „city huby“ ve své době nechvalně známé z Deus Ex 2, ale za to jsou právě na rozdíl od Deus Ex 2 udělány funkčně, hezky a přirozeně. Chození tam a zpět sice zákonitě začne po chvíli otravovat, ale ty nejzajímavější designérské momenty přicházejí právě v misích mimo city huby a dokáží vám jinak okoukané ulice plně vynahradit.
Řekl bych, že VtMB je konečně jedna z těch her, která dokáže exteriéry reálného světa vyobrazit poměrně věrohodně. Nevím, čím to, ale skutečné ulice, domy, auta apod. nevypadaly ve hrách jako Deus Ex, nebo třeba Max Payne zrovna dvakrát přesvědčivě. Source engine se zpětně ukazuje jako jeden z nejlepších enginů, byť VtMB je graficky pravděpodobně nejslabší source engine hra (fakticky měla být první, ale vydání bylo údajně pozdrženo aby první vyšla vlajková loď s názvem Half-Life 2 – já vím, zní to jako humor černější, než černá díra v Africe, protože VtMB paradoxně působilo v době vydání těžce nedodělaně).
Hlavní devizou hry je bezpochyby příběh, nebojím se ani u videohry použít slovo „scénář“ a doplnit ho přívlastkem „perfektní“. Děj je přiměřeně komplikovaný, ale stále pochopitelný, úderný, představuje se vám v drtivé většině formou dialogů a nikoli texty, které by mohly některé hráče nudit. Pohybujete se ve nočním Los Angeles s dobovým nádechem internetových kaváren, nočních klubů, s bezdomovci v zákoutích i prostitutkami na chodnících. Při tom vás postavy dýchající životem zasvěcují do svých plánů i drobných vedlejších příběhů… Tady jste doma. Samozřejmostí je nějaký ten nečekaný zvrat a vícero možných zakončení, kdy ale všechny skýtají jednu černohumornou tečku. Mám pocit, že o něco podobného se pokoušel i System Shock 2 svým „nah“, ale zdaleka mu to tak dobře nevyšlo. Brilantní příběh je tvůrcem skvělé atmosféry, svižným hybatelem hry a dominuje i náplni jednotlivých misí – tím chci říct, že jednotlivé mise, či lokace jsou naprogramovány tak, aby co nejlépe rozvíjely a doplňovaly herní příběh, ne naopak.
Hratelnost je komplexní, respektive ze hry je jasně cítit, že tvůrci se snažili vytvořit komplexní mistrovské dílo, které budete moct hrát „téměř“ jako adventuru, jako akci, anebo se plížit a nezabíjet. Samozřejmě úplnou volnost mít nelze a líbí se mi, že hra vás v několika chvílích zkrátka donutí k boji (jedná se zejména o řadu mini-boss fightů – tímto systémem se posléze inspirovalo Deus Ex: Human Revolution). Při rozvoji postavy tedy nemůžete vynechat bodování alespoň jednoho způsobu boje. Nejdříve mě trošku zarazilo, že při akci se hra přepnula do třetí osoby a proměnila se v docela zběsilou rubačku plnu krve. Ale má to své kouzlo, přeci jen upíří tematika si říká o špetku nadsázky. Co, ale nemohu odpustit je zcela nefunkční stealth. Bohužel umělá inteligence nerozlišuje mezi světlem a stínem, nedetekuje zvuk a v podstatě, když se přikrčíte nedetekuje ani vás. Můžete uprostřed uzounké a zcela osvětlené chodby narážet strážnému do rozkroku nosem, ale dokud zůstanete přikrčeni, bude jen zmateně chodit kolem vás a podrážděně křičet „kdo je tam?“ Říkám si, jestli nebylo lepší celý stealth prvek vynechat, ale to by hra fakticky utrpěla ještě víc. Stealth je podstatný pro příběh – řada misí, včetně těch vedlejších a zdánlivě nepodstatných je úžasně zábavná a vtahující právě stealthem, protože plížení a nezabíjení v určitých momentech dává v herním světě a jeho ději největší smysl. Snažte se při tom nemyslet na Thief nebo Dishonored…
Co dodat závěrem? Moje seznámení s žánrem RPG dopadlo na výbornou a já jsem rád, že jsem si tuhle hru ušetřil až do doby, kdy i u počítačových her rád zpomalím a ponořím se do herního světa, protože přesně tohle VtMB potřebuje a přesně tohle dokáže královsky odměnit. Jo a to musím ještě pochválit skvělou hudbu (některé ponuré tóny připomínají geniální Thief), bez ní by celkový zážitek nebyl zdaleka tak silný…
