Virtua Racing byla jednou z nejdražších her pro Segu Mega Drive. V době vydání stála rovných 100 dolarů, což bylo jen o něco méně, než stála v roce 1994 zbrusu nová Sega. Důvodem vysoké ceny bylo to, že cartridge s hrou obsahovala speciální SVP mikročip, který výrazně zvýšil výkon stárnoucí konzole, díky čemuž se na ní podařilo plynule rozběhnout závodní hru v plně polygonové grafice.

O podobný kousek se několikrát pokoušelo i Super Nintendo se svým Super FX čipem, jenže hry jako Star Fox a Stunt Race FX sice svým 3D zobrazením značně předběhly dobu, ale díky velmi nízkému frame rate jsou tyto hry z dnešního pohledu hratelné jen obtížně. Moc bych si přál, abych mohl napsat, že Virtua Racing dopadl mnohem lépe, ale to bohužel nemůžu. Frame rate je sice mnohem vyšší než u her se Super FX čipem a hra běží de facto naprosto plynule, ale se samotnou hratelností už je to mnohem horší.

Ve Virtua Racing pro Segu Mega Drive máte k dispozici pouze jedno jediné auto a tři krátké tratě. Na výběr jsou tři obtížnosti a zajet si můžete jednotlivý závod, vyzkoušet si některou z trati nebo si zazávodit ve dvou. Hru ve dvou jsem nezkoušel, ale podíval jsem se na video na YouTube, z něhož je patrné, že i ve dvou vše běží naprosto plynule. Toho autoři docílili tím, že odstranili některé objekty v blízkosti tratí, ale myslím si, že při split screenu si toho stejně skoro nikdo nevšimne. Závodí se na pět kol a jedno kolo zabere na prvních dvou tratích kolem 40-45 vteřin a na poslední kolem 50-55 vteřin.

Tratě jsou označeny jako lehká, střední a těžká, ale dle mého názoru je nejtěžší tratí ta střední. Nelze závodit s tím, že máte celou dobu nohu jen na plynu. Je potřeba se naučit, kde na které trati brzdit a v jaké rychlosti a jakou stopou projíždět jednotlivé zatáčky. Pokud totiž vyjedete z trati a dojde ke kolizi s hrazením nebo s jiným vozem, může se vaše formule otočit kolem vertikální a dokonce i kolem horizontální osy. Při opakovaném nárazu se váš vůz může poškodit, což má za následek trvalou ztrátu rychlosti. Dá se sice zajet do boxu, kde vám formuli celkem rychle opraví, ale to i tak většinou znamená, že můžete zapomenout na lepší umístění.

Obtížnost je totiž docela vysoká. V této hře vám sice soupeři vzadu budou překážet jen krátce po startu, ale jakmile se dostanete výš, budete si muset každou lepší pozici poměrně těžce vybojovat a pokud neznáte tratě opravdu dobře, nejspíš můžete na stupně vítězů zapomenout. Pokud by se vám nějakým zázrakem podařilo vyhrát na všech třech tratích alespoň na obtížnost normal, odemknou se vám jejich zrcadlové varianty. Nepříjemné je ovšem to, že hra nemá žádný systém ukládání ani kódů, takže si při příštím spuštění nepamatuje vaše nejlepší časy a pokud si chcete zajezdit na zrcadlových tratích, musíte si je znovu vyjezdit.

I kdybyste byli sebelepší závodníci, bude vám život komplikovat grafika. A to tak že hodně. Ono je sice krásné, že se podařilo dostat na konzoli, která vyšla na konci 80. let, polygonovou grafiku, ale cenou za to byla její nízká kvalita. Že objekty kolem trati nevypadají nijak hezky, to by zase tolik nevadilo. Mnohem horší je to, že vozovka je strašně tmavá a obzvláště modré vozy vašich soupeřů většinou uvidíte na poslední chvíli, takže buď narazíte do nich nebo to pošlete mimo trať. Obojí má za následek vaši otočku a tedy i výrazné zpomalení. I přes nehezký vizuál oceňuji to, že k dispozici jsou hned čtyři různé pohledy (zezadu, zezadu z dálky, shora a dokonce z kokpitu). Zvuky motoru nejsou špatné, ale soustavné opakování hlášky "Time bonus" doplněné asi pěti vteřinovým kusem melodie při každém projetí checkpointu mi celkem rychle začalo lézt na nervy.

Virtua Racing je hra, která psala historii. Jako takovou by možná stálo za to ji alespoň vyzkoušet. Ale díky jediné formuli a pouhým třem tratím na mě působí spíše jako nějaké technologické demo, na němž si autoři chtěli vyzkoušet, co dokážou ze stárnoucí konzole vymáčknout.