Baseball patří v USA i v Japonsku mezi nejpopulárnější sporty, proto na Segu Mega Drive vyšlo rovných 30 her, kde si můžete tento sport zahrát. A jelikož se v šestnáctibitové éře pánové z EA Sports baseballu prakticky nevěnovali (na Segu vydali jen podprůměrný Tony LaRussa Baseball), využila Sega příležitosti a ve spolupráci s BlueSky Softwarem vytvořila pod vlastní hlavičkou Sega Sports hned čtyři díly World Series Baseball.
Vytvořit špatný baseball je až překvapivě snadné a na začátku devadesátých let to bylo i poměrně běžné. Hry vznikaly jako na běžícím pásu, ale málokterá z nich měla potřebnou kvalitu. Videoherní baseball totiž může zničit až příliš mnoho různých faktorů. Jednak tu máme rychlost a zpracování nadhozu. V mnoha hrách, které jsem vyzkoušel, byl nadhoz brutálně rychlý a pokud hráč nereagoval v řádech milisekund, neměl šanci míček odpálit. V jiných hrách by si zase stihnul zajít na kafe a cigárko, než míč doplachtil od nadhazovače k metě. V mnoha hrách se také nadhoz až nesmyslně točil a než doletěl k pálkaři, změnil směr i několikrát. Další, co může zkazit celou hru, je špatně vybalancovaná rychlost hry. Buď jsou příliš rychlí běžci, takže výsledek zápasu bývá skoro absurdní, nebo je naopak příliš rychlá hra v poli a běžci pomalí, takže se málokdy dostane pálkař na první metu. Vyzkoušel jsem asi deset různých baseballů a každý oplýval minimálně jedním zmíněným neduhem, který zcela zkazil zážitek ze hry. To se změnilo, až když jsem si zahrál World Series Baseball, protože tady se podařilo všechny zmíněné prvky velice dobře vybalancovat.
Teď bych se chtěl podrobněji věnovat nadhazování a odpalování. Hra u obojího nabízí celkem tři obtížnosti. Při obtížnosti rookie jsou nadhozy celkově pomalejší, takže fastball létá rychlostí jen kolem 75-78 mil za hodinu. Na střední obtížnost už je to kolem 85 MPH a na vysokou může u některých nadhazovačů rychlost fastballu atakovat skoro až 100 MPH. Při nadhazování je na výběr vždy ze tří typů nadhozů, ale hráč si bohužel nemůže vybrat, které to budou. Většinou je to nějaký typ rychlého míče a dva typu točeného nadhozu. Hráč si tedy zvolí, který nadhoz chce využít, jakou rychlostí míček poletí (opět tři možnosti) a nakonec do kterého místa strike zóny jej chce poslat. Míček v drtivé většině případů letěl tam, kam jsem mu určil, ale párkrát se mi stalo, že na moje "zadání" nereagoval a proletěl jinudy, což mělo za následek to, že místo třetího striku jsem hodil čtvrtý ball a následně jsem měl co dělat, abych nešvihnul ovladačem o zem. Druhou výhradu bych měl k tomu, že při obtížnosti All-Star jsem nedokázal ani jedním ze zhruba dvaceti sliderů (točených nadhozů) trefit strike zónu. Nezáleželo na tom, kam jsem míček nasměroval a jakou jsem zvolil rychlost. I když jsem zvolil prostředek strike zóny a dal normální rychlost, stejně míček skončil jako ball. Tady je navíc problém v tom, že na vyšší obtížnosti pálkaři soupeře na bally skoro nereagují.
Na nejlehčí obtížnost odpalů si stačí vybrat jednu ze tří možností určujících, jakou má pálkař švihnout intenzitou a pak v pravou chvíli stisknout tlačítko. Pro začátečníka je to naprosto ideální způsob, jak se dostat do hry, ale po nějaké době se odpalování naučíte a není problém zaznamenat i 5-7 hitů za jednu směnu. Pokud navíc trefíte fastball, je podle mého odhadu tak 30% šance že míček pošlete až mezi diváky. Při vyšších obtížnostech pak přichází skutečná výzva. Při odpalu se totiž zobrazí kolečko, které znázorňuje místo, kam pálkař švihne pálkou. Na střední obtížnost lze ještě sem tam nějaký ten nadhoz trefit, ale při obtížnosti All-Star je šance prakticky jen když vám nadhazovač pošle míček doprostřed strike zóny. Pokud byste se chtěli v odpalování zlepšit, můžete si zvolit místo zápasu odpalovací trénink. V něm si určíte nejen rychlost a typ nadhozu, ale třeba i to, zda má být nadhazovač levák nebo pravák.
Kromě samotného zápasu a odpalovacího tréninku je na výběr ještě homerun derby, play off a sezóna, u níž si můžete určit její délku. Je možné hrát na 13, 26, 52, 104 nebo 162 zápasů a k dispozici jsou všechny týmy a kompletní soupiska sezóny 1993. U všech hráčů se lze podívat na jejich kariérní statistiky a v případě sezóny i na statistiky týkající se právě probíhajícího ročníku.
Grafické zpracování je velmi dobré a nebál bych se označit World Series Baseball za nejlépe vypadající baseball dané éry. Při odpalu hráč vidí pálkaře jen částečně a hru sleduje jakoby z pozice catchera, kdy uprostřed výhledu je zobrazená strike zóna. To umožňuje dobře odhadnout, kam který nadhoz letí. Co už hra moc nerozlišuje, jsou barvy dresů a rasa jednotlivých hráčů, takže obvykle hrají bílý proti šedivým a všichni hráči mají světle hnědý odstín. Oproti tomu se jednotlivé stadiony vizuálně liší a měly by odpovídat svým skutečným předlohám. Hra obsahuje i celkem solidní komentář, který při střídání týmů ohlašuje čísla hráčů, kteří budou odpalovat a často i jejich pořadí na pálce. Před odpalem komentátor čas od času oznámí průměr odpalů a počet homerunů nového pálkaře a komentář velice solidně reaguje i na dění na hřišti. Jednotlivé hlášky na sebe sice moc nenavazují a je slyšet, že každá byla nahrána jindy, ale na druhou stranu je až neuvěřitelné, co všechno se pánům ze Segy podařilo dostat na několikamegovou cartridge.
World Series Baseball je podle mě nejlepší baseball na šestnáctibitových konzolích a pokud byste si někdy chtěli nějaký starý baseball zahrát, určitě si vyzkoušejte tento nebo některý z dalších dílů, které se od toho prvního liší v podstatě jen novějšími soupiskami (na čemž ostatně u skoro 30 let starých her nezáleží).
Vytvořit špatný baseball je až překvapivě snadné a na začátku devadesátých let to bylo i poměrně běžné. Hry vznikaly jako na běžícím pásu, ale málokterá z nich měla potřebnou kvalitu. Videoherní baseball totiž může zničit až příliš mnoho různých faktorů. Jednak tu máme rychlost a zpracování nadhozu. V mnoha hrách, které jsem vyzkoušel, byl nadhoz brutálně rychlý a pokud hráč nereagoval v řádech milisekund, neměl šanci míček odpálit. V jiných hrách by si zase stihnul zajít na kafe a cigárko, než míč doplachtil od nadhazovače k metě. V mnoha hrách se také nadhoz až nesmyslně točil a než doletěl k pálkaři, změnil směr i několikrát. Další, co může zkazit celou hru, je špatně vybalancovaná rychlost hry. Buď jsou příliš rychlí běžci, takže výsledek zápasu bývá skoro absurdní, nebo je naopak příliš rychlá hra v poli a běžci pomalí, takže se málokdy dostane pálkař na první metu. Vyzkoušel jsem asi deset různých baseballů a každý oplýval minimálně jedním zmíněným neduhem, který zcela zkazil zážitek ze hry. To se změnilo, až když jsem si zahrál World Series Baseball, protože tady se podařilo všechny zmíněné prvky velice dobře vybalancovat.
Teď bych se chtěl podrobněji věnovat nadhazování a odpalování. Hra u obojího nabízí celkem tři obtížnosti. Při obtížnosti rookie jsou nadhozy celkově pomalejší, takže fastball létá rychlostí jen kolem 75-78 mil za hodinu. Na střední obtížnost už je to kolem 85 MPH a na vysokou může u některých nadhazovačů rychlost fastballu atakovat skoro až 100 MPH. Při nadhazování je na výběr vždy ze tří typů nadhozů, ale hráč si bohužel nemůže vybrat, které to budou. Většinou je to nějaký typ rychlého míče a dva typu točeného nadhozu. Hráč si tedy zvolí, který nadhoz chce využít, jakou rychlostí míček poletí (opět tři možnosti) a nakonec do kterého místa strike zóny jej chce poslat. Míček v drtivé většině případů letěl tam, kam jsem mu určil, ale párkrát se mi stalo, že na moje "zadání" nereagoval a proletěl jinudy, což mělo za následek to, že místo třetího striku jsem hodil čtvrtý ball a následně jsem měl co dělat, abych nešvihnul ovladačem o zem. Druhou výhradu bych měl k tomu, že při obtížnosti All-Star jsem nedokázal ani jedním ze zhruba dvaceti sliderů (točených nadhozů) trefit strike zónu. Nezáleželo na tom, kam jsem míček nasměroval a jakou jsem zvolil rychlost. I když jsem zvolil prostředek strike zóny a dal normální rychlost, stejně míček skončil jako ball. Tady je navíc problém v tom, že na vyšší obtížnosti pálkaři soupeře na bally skoro nereagují.
Na nejlehčí obtížnost odpalů si stačí vybrat jednu ze tří možností určujících, jakou má pálkař švihnout intenzitou a pak v pravou chvíli stisknout tlačítko. Pro začátečníka je to naprosto ideální způsob, jak se dostat do hry, ale po nějaké době se odpalování naučíte a není problém zaznamenat i 5-7 hitů za jednu směnu. Pokud navíc trefíte fastball, je podle mého odhadu tak 30% šance že míček pošlete až mezi diváky. Při vyšších obtížnostech pak přichází skutečná výzva. Při odpalu se totiž zobrazí kolečko, které znázorňuje místo, kam pálkař švihne pálkou. Na střední obtížnost lze ještě sem tam nějaký ten nadhoz trefit, ale při obtížnosti All-Star je šance prakticky jen když vám nadhazovač pošle míček doprostřed strike zóny. Pokud byste se chtěli v odpalování zlepšit, můžete si zvolit místo zápasu odpalovací trénink. V něm si určíte nejen rychlost a typ nadhozu, ale třeba i to, zda má být nadhazovač levák nebo pravák.
Kromě samotného zápasu a odpalovacího tréninku je na výběr ještě homerun derby, play off a sezóna, u níž si můžete určit její délku. Je možné hrát na 13, 26, 52, 104 nebo 162 zápasů a k dispozici jsou všechny týmy a kompletní soupiska sezóny 1993. U všech hráčů se lze podívat na jejich kariérní statistiky a v případě sezóny i na statistiky týkající se právě probíhajícího ročníku.
Grafické zpracování je velmi dobré a nebál bych se označit World Series Baseball za nejlépe vypadající baseball dané éry. Při odpalu hráč vidí pálkaře jen částečně a hru sleduje jakoby z pozice catchera, kdy uprostřed výhledu je zobrazená strike zóna. To umožňuje dobře odhadnout, kam který nadhoz letí. Co už hra moc nerozlišuje, jsou barvy dresů a rasa jednotlivých hráčů, takže obvykle hrají bílý proti šedivým a všichni hráči mají světle hnědý odstín. Oproti tomu se jednotlivé stadiony vizuálně liší a měly by odpovídat svým skutečným předlohám. Hra obsahuje i celkem solidní komentář, který při střídání týmů ohlašuje čísla hráčů, kteří budou odpalovat a často i jejich pořadí na pálce. Před odpalem komentátor čas od času oznámí průměr odpalů a počet homerunů nového pálkaře a komentář velice solidně reaguje i na dění na hřišti. Jednotlivé hlášky na sebe sice moc nenavazují a je slyšet, že každá byla nahrána jindy, ale na druhou stranu je až neuvěřitelné, co všechno se pánům ze Segy podařilo dostat na několikamegovou cartridge.
World Series Baseball je podle mě nejlepší baseball na šestnáctibitových konzolích a pokud byste si někdy chtěli nějaký starý baseball zahrát, určitě si vyzkoušejte tento nebo některý z dalších dílů, které se od toho prvního liší v podstatě jen novějšími soupiskami (na čemž ostatně u skoro 30 let starých her nezáleží).
Pro: Dobře vybalancovaná rychlost hry, solidní komentář, kvalitní grafika, zpracování nadhazů a odpalování
Proti: Občas nadhoz neletí tam, kam určíte, na vyšší obtížnosti soupeři skoro nereagují na bally