Před pár lety jsem na YouTube viděl zajímavé video. Říkalo se v něm, že tuším v roce 1993 už mělo Super Nintendo na americkém trhu stejný podíl prodaných konzolí jako Sega Mega Drive. Ale přestože byl poměr prodaných kusů zhruba stejný, většina dětí školou povinných se styděla před spolužáky přiznat, že mají Super Nintendo doma. Důvodem je podle mě to, že jak si asi všichni dobře pamatujeme, kluci kolem dvanácti jsou ti největší drsňaci na světě, kteří by před vrstevníky nikdy nepřiznali, že je baví Super Mario World. I když i pro SNES existovala spousta dobrých akčních her a solidních mlátiček (hraní jiných her by totiž adolescent před kamarády rovněž nepřiznal), prezentovala se tato konzole spíš jako zábava pro celou rodinu. O tom svědčí i nejpopulárnější závodní hra, která kdy na tento systém vyšla - Super Mario Kart. A jelikož se Sega Mega Drive snažila prezentovat jako děsně cool záležitost, bylo zapotřebí, aby i jejich závodní hry byly děsně cool. A tak spatřil světlo světa první Road Rash.

Kdo jste nikdy o Road Rash pro Segu neslyšeli, pak vězte, že se jedná o arkádové závody motorek, v nichž vašim jediným cílem je dojet v každém závodě minimálně na třetím místě. Každý závod začínáte na posledním (šestnáctém) místě. K tomu, aby se váš závodník protlačil startovním polem výše, může používat i různé nečisté praktiky. To znamená, že se může pokusit srazit ostatní závodníky úderem pěstí, kopnutím nebo je drbnout přes kokos tyčí nebo řetězem. To samé ovšem můžou praktikovat i soupeři, z nichž někteří mají narozdíl od hráče nějakou tu zbraň ve výbavě už od začátku závodu a pokud ji chce vámi ovládaný motorkář získat, musí jim ji doslova vyrvat z ruky.

Závody se odehrávají v Kalifornii a celkem se projedete po pěti tratích. Pro úspěšné dohrání musíte zvládnout pokořit pět levelů, kdy pokaždé mají vaši soupeři silnější motorku (všichni stejnou) a rovněž i každá trať se o nějakou tu míli prodlouží. Na prvním levelu mají tratě v průměru kolem 5,5 míle, zatímco na pátém už je to přibližně 15 mil. Jelikož se ovšem jezdí nejkratší závody s nejslabší motorkou, zatímco u těch nejdelších už se nejspíše povezete na tom nejnadupanějším dělu, není doba potřebná k dokončení nijak hrozná. První závody vám zaberou kolem 3 minut a ty poslední nějakých 6-7 minut.

Kromě soupeřů vám budou komplikovat život i další úskalí. Závodí se za běžného provozu, takže v obou směrech se můžete střetnou s projíždějícími vozidly. Občas během závodu potkáte i policejní hlídku, která se vám bude snažit blokovat cestu. Kolem tratě i na trati samé jsou pak nejrůznější překážky jako třeba stromy, kaktusy, kameny, zátarasy, dopravní značky, sloupy vysokého napětí nebo zvěř. Na silnici se pak může tu a tam objevit olejová skvrna nebo vrstva prachu. Pokud se váš závodník s některou z těchto překážek střetne nebo pokud ho srazí protivník z motorky, následuje nevyhnutelný pád, který může být v závislosti na rychlosti pořádně dlouhý. Motorka i jezdec mají vlastní ukazatel zdraví, takže pokud je jezdec i stroj schopen pokračovat v závodu, musí se váš motorkář nejprve vrátit pro ležící mašinu, což někdy může být solidní výlet.

Grafická stránka není žádný zázrak, ale pro potřeby hry je zcela dostačující a hlavní je, že nikdy nedochází ke zpomalení a hra vytváří velice solidní pocit rychlosti. Rozdíl mezi tratěmi je bohužel minimální, takže kromě jedné pouštní trati, kde při najetí na písek hrozí vyšší riziko smyku, se od sebe liší de facto jen množstvím překážek a vyobrazeným pozadím. Také hudební doprovod je solidní. Každá trať má svou vlastní skladbu. Ty jsou většinou povedené, takže ani ke konci jsem necítil potřebu vypínat hudbu.

Takže tu máme arkádové závody motorek se solidním audiovizuálním zpracováním a dobrým jízdním modelem, tak proč tedy nedám hře vyšší hodnocení než 80% (i když i to je pořád solidní známka)? Protože Road Rash nehraje fér. Například prodejce nových motorek není ve hře jako trvalá součást menu, ale pouze se objeví po určitých závodech. Vy si tím pádem nemůžete koupit novou motorku, kdy chcete, ale kdy vám to hra dovolí. Poprvé se prodejce ukáže po šestém dokončeném závodě. Fajn musím nějak dojet na bedně jeden závod druhého levelu, abych si mohl koupit stejnou motorku, jakou mají ostatní. Jenže podruhé si máte možnost koupit nový stroj až po prvním závodě ve čtvrtém levelu. To znamená, že celý třetí level a první závod čtvrté úrovně jedete se slabším strojem, než mají soupeři. Důsledkem toho je, že v některých závodech zkrátka nemůžete vyhrát. Vám se sice daří jet skoro celou dobu na plný plyn, vyhýbat se kolizím a držet svou motorku na trati, ale stejně vám zůstane vítězství zapovězeno. Pokud nebudete moc padat, tak na třetí místo se vždycky nějak dohrabete. Problémem jsou ta první dvě. Jestliže mezi sebou motorkáři na těchto pozicích nezávodí a tím se navzájem nezpomalují (útočit na sebe nikdy nebudou) máte jen minimální šanci se před ně dostat. Když hned od začátku bude mezi nimi dostatečný rozestup, nezbyde vám, než doufat, že udělají chybu a spadnou z motorky. Dost často se stanete svědky situace, kdy v posledních závodech (v nichž už mají všichni nejsilnější motorku) se během dvou minut dostanete na třetí pozici a zbylé čtyři minuty budete jen zpovzdálí pozorovat, jak se jezdci před sebou přibližujete o desetiny vteřiny, ale reálně nemáte šanci ho dojet.

A to je podle mě špatně. Když hraju závodní simulátor, očekávám, že i když pojedu bezchybně, nemám šanci vyhrát, pokud nebudu mít konkurenceschopný stroj nebo když odstartuju ze zadních pozic a soupeři si vytvoří dostatečný náskok. Ale pokud hraju závodní arkádu a jedu na hraně svých možností, měl bych mít alespoň šanci zvítězit díky svým schopnostem a ne jen díky štěstí.

Většinu těchto neduhů vyřešil druhý díl Road Rash, který je na Segu Mega Drive považován za nejlepší z celé série. I první díl určitě stojí za zahrání, ale musíte počítat s tím, že někdy prostě na vítězství nedosáhnete, ať uděláte cokoliv.