Protože to zatím v komentářích nikdo nezmínil, rád bych u SUPERHOT vypíchl určitý prvek, který mi hru natolik otravoval, že musím jít s hodnocením níže, než bych si u takto inovativního titulu přál. Jednotlivé úrovně jsou totiž často navržené tak, že se na vás červení paňácové hrnou z různých stran a byť se o SUPERHOT tvrdívá, že když se nehýbete, čas stojí, není tomu tak. Čas se mírně hýbe i když stojíte a 90% mých úmrtí kvůli tomu pramenilo z toho, že jsem právě neměl čas číst dostatečně danou situaci (tj. čas se rozhlédnout). Projevuje se to tak, že vás obvykle sejme panák, kterého máte ve vašem boku nebo v zádech. A tohle mě, vzhledem k tomu, že jeden zásah rovná se restart úrovně, přišlo natolik neférové, že mě to akorát frustrovalo. Většinu úrovní jsem tedy řešil tak, že jsem se vždycky snažil dostat do místa, kde bych měl krytá záda i bok. Jenže to je jednak se vzrůstající obtížností úrovní náročnější a potom je to vlastně dost jednotvárný způsob hraní. U Hotline Miami, ke kterému se SUPERHOT někdy vzdáleně přirovnává, vždy víte, co jste udělali za chybu. Naproti tomu v SUPERHOT rozhoduje buď naučení se posloupnosti a množství respawnů panáků nebo prostě štěstí. Osobně bych asi uvítal, kdyby hra nebyla z vlastního pohledu, ale shora (nebo se do pohledu shora dalo přepínat) a čas kdyby při vaší nečinnosti opravdu stál. Hraní by tím bylo předvídatelné, taktičtější, při dobře navržených úrovních ne nutně snazší a z mého pohledu tedy i podstatně zábavnější.