Jedná se o celkem jednoduchou závodní hru, závodí se na čas a na body. Hráč má na výběr z několika špičkových vozidel té doby, nicméně nečekejte nějaké rozdíly ve fyzikálním modelu jízdy – ten je dosti jednoduchý a osobně mi přijde všemi vozy prakticky stejný – liší se jen vzhledem palubní desky. Kamera, jak bychom dnes řekli, z pohledu řidiče je jediná možná, není možné sledovat jízdu vozidla ze zadního nadhledu.
Na silnici hráče čekají překážky v podobě ostatních účastníků silničního provozu, policejních kontrol měřících rychlost a El Camino de la Muerte, tedy samotné silnice, která je z jedné strany tvořena smrtelným pádem bez zábradlí, a na straně druhé tvrdou skálou. Tedy v nadsázce (až na ten asfaltový povrch) velmi obdobné právě zmíněné bolivijské silnici smrti.
První díl ještě ani nemá vymodelované objekty, takže hráče zastaví u checkpointu v podobě benzínové stanice, která ale není vlastně vůbec vidět.
Je také nutné řadit, což se provádí stiskem tlačítka joysticku a současným směrem páky (dopředu – zařadit, dozadu – podřadit). Vytočení motoru do maximálních otáček znamená okamžité zničení vozidla doprovázené prasknutím skla. Zřejmě se tedy motor při dosažení omezovače rozletí na díly, které proletí skrz uložení až k přednímu oknu.
Co je pro tuto hru typické, je samotná jízda, ta velmi, jak by se dalo říct, uskákaná – vozidlo se po silnici pohybuje přískoky, a než si člověk trochu zvykne, je velmi obtížné odhadnout pohyb vozidla. Je téměř úplně jedno, na jakém hardware hru pouštíme (na ST i Amize, u PC se to ještě liší dle konfigurace, nicméně o plynulý zážitek se nejedná snad nikde), prostě se hra takhle chová.
Pokud jde o samotnou hru, byl jsem velmi mile překvapen verzí pro osmibitové C64. Když pomineme nižší detaily, počet barev a rozlišení tabulek s údaji o vozidle, je hra velmi obdobná svému protějšku. Na začátku hráče uvítá stejné logo protnuté červeným obdélníkem, obrazovka výběru vozidel funguje stejně, máme jich tu stejný výčet, a při zvolení vozidla otevře řidič okénko a odjede směrem z obrazovky. Stejně tak hudba, která je jen její SIDovou verzí. Včetně úvodního syntetizovaného hlasu pronášejícího „Accolade presents”.
Samotná hra je velmi obdobná, jak jsem zmínil, ve verzi pro C64 se liší prakticky jen méně barvami, menšími detaily palubní desky a jednoduššími modely ostatních vozidel, nicméně jinak samotný herní zážitek je prakticky stejný, jako u pokročilejší verze. Byl jsem velmi příjemně překvapen. Snad jen zvuky za jízdy, smýkající se kola zní na C64 spíše jako nějaký tichý bzučák.
Na silnici hráče čekají překážky v podobě ostatních účastníků silničního provozu, policejních kontrol měřících rychlost a El Camino de la Muerte, tedy samotné silnice, která je z jedné strany tvořena smrtelným pádem bez zábradlí, a na straně druhé tvrdou skálou. Tedy v nadsázce (až na ten asfaltový povrch) velmi obdobné právě zmíněné bolivijské silnici smrti.
První díl ještě ani nemá vymodelované objekty, takže hráče zastaví u checkpointu v podobě benzínové stanice, která ale není vlastně vůbec vidět.
Je také nutné řadit, což se provádí stiskem tlačítka joysticku a současným směrem páky (dopředu – zařadit, dozadu – podřadit). Vytočení motoru do maximálních otáček znamená okamžité zničení vozidla doprovázené prasknutím skla. Zřejmě se tedy motor při dosažení omezovače rozletí na díly, které proletí skrz uložení až k přednímu oknu.
Co je pro tuto hru typické, je samotná jízda, ta velmi, jak by se dalo říct, uskákaná – vozidlo se po silnici pohybuje přískoky, a než si člověk trochu zvykne, je velmi obtížné odhadnout pohyb vozidla. Je téměř úplně jedno, na jakém hardware hru pouštíme (na ST i Amize, u PC se to ještě liší dle konfigurace, nicméně o plynulý zážitek se nejedná snad nikde), prostě se hra takhle chová.
Pokud jde o samotnou hru, byl jsem velmi mile překvapen verzí pro osmibitové C64. Když pomineme nižší detaily, počet barev a rozlišení tabulek s údaji o vozidle, je hra velmi obdobná svému protějšku. Na začátku hráče uvítá stejné logo protnuté červeným obdélníkem, obrazovka výběru vozidel funguje stejně, máme jich tu stejný výčet, a při zvolení vozidla otevře řidič okénko a odjede směrem z obrazovky. Stejně tak hudba, která je jen její SIDovou verzí. Včetně úvodního syntetizovaného hlasu pronášejícího „Accolade presents”.
Samotná hra je velmi obdobná, jak jsem zmínil, ve verzi pro C64 se liší prakticky jen méně barvami, menšími detaily palubní desky a jednoduššími modely ostatních vozidel, nicméně jinak samotný herní zážitek je prakticky stejný, jako u pokročilejší verze. Byl jsem velmi příjemně překvapen. Snad jen zvuky za jízdy, smýkající se kola zní na C64 spíše jako nějaký tichý bzučák.
