Chrono Trigger jsem měl na seznamu už docela dlouho. Ne nijak extrémně dlouho - spíše zhruba od doby, kdy se začalo trošku mluvit o remasteru Chrono Cross (ehm, takže asi půl roku zpátky); a když jsem se stále více dočítal o tom, že právě Chrono Trigger je vlastně jedním ze zásadních pilířů celého JRPG (vedle několika dalších). Zhruba stejně dlouho jsem se jej snažil sehnat na DS, ale zatím bez výsledku. A z negativních recenzí na Steamu jsem se nakonec poněkud rozpačitě rozhodl k verzi na emulátoru SNESu – myslím, že to bylo vhodné rozhodnutí. I přes to všechno po dohrání budu dále pokoukávat po DS verzi, kterou bych chtěl mít (Edit: vida, o 3 měsíce později se mi ji podařilo získat!). Hra pak na mě příhodně čekala, až ji rozehraju na chatě, kde mám jen velmi mizerný až téměř žádný signál nebo připojení na internet. Nakonec mi vystačila na téměř celý dvoutýdenní pobyt a velmi mě bavila. Ona totiž i na dnešní poměry obsahuje bohatou, dynamickou dějovou linku, která má stále co nabídnout - nebo spíše: speciálně na dnešní poměry má co nabídnout; a také na poměry většiny JRPG, které natahují herní obsah nutným grindem. A to i přes svoji značně krátkou herní dobu. Takže jak je možné, že se povedl takový skvost?
Začnu tím stejným jako vždy – grafickým stylem. Zatímco cover bývá tradičně zdoben ilustrací z pera mistra Akiry Toriyamy, hra samotná je vykreslena nádherně detailním pixel artem. Takovým tím stylem, který hráče hned po chvilce vtáhne. A první záběry na skvostnou mapku uvádějící do herního světa dávají tušit, že tvůrci si dali na všem záležet a chtěli, aby zkušenost ze hry byla pro každého co nejlepší. Vzhledem k roku vydání je toto chvályhodný cíl, protože jestli si dobře vzpomínám, krátce poté už začaly vycházet dost ošklivé pokusy o první 3D a nastala doba herního 3D temna. V onom roce 1995 jsem však o Chrono Triggeru a vůbec o Japonsku neměl moc velké ponětí. Tenkrát jsem teprve dostal moji první hru na disketě, a to skákačku Jungle Book, kterou jsem v té době hrál do omrzení každý den, někdy i několikrát po sobě, a dodneška se mi líbí také především díky svému pixel artu a hravosti, ačkoliv zase trochu jinak než Chrono Trigger.
Jenže Chrono Trigger nabízí poměrně sofistikovanou dějovou linku s tématem cestování v čase. Po vzoru Pokémonů je hlavní hrdina Crono probuzen ve svém pokoji do nového dne, ale namísto chytání příšerek jde na vesnický festival - takovou výroční pouť s atrakcemi, sladkostmi a podobně. Narazí tam na jakousi podezřelou dívčinu Marle, která ho požádá o doprovod, jelikož ona to tam moc nezná, a tím se začne tvořit hrdinská parta. Cronova kamarádka Lucca na festivalu představuje svůj nový vynález – teleportér, který přenese člověka z jednoho místa na druhé. Kdo se přihlásí na experiment? Pochopitelně, že Crono. Přenos se zdaří a Crono se ani nezmění na Pokémona jako chvilku po něm Bill. A tak se přihlásí Marle – tím se vše začne zamotávat. Aniž bych chtěl prozrazovat něco víc, fantasy ráz hry se teď začne měnit spíše na sci-fi ve fantasy kulisách. Hráč bude muset cestovat do minulosti, do budoucnosti, do vzdálenější minulosti i do vzdálenější budoucnosti… do nekonečna, a ještě dál!
Atmosféru hry podbarvuje pěkná hudba. Akorát občas se opakovala tak často, že už se mi oposlouchala a já jsem se přistihl, že tlumím nebo vypínám zvuk. To je ovšem můj problém, kvalitu hry a melodií to nijak nemění.
Zajímavé je, že s přibývajícími epochami, kam bude později možné libovolně cestovat, se z nich ke Cronovi přidávají další společníci s vlastní minulostí i budoucností, a stejně tak je moc hezké sledovat jejich minulé i budoucí osudy, zvláště pak ve vztahu k odehrávajícím se příběhovým skutečnostem s několika neotřelými zvraty. Pochopitelně, že cestování v čase není jen o postavách, ale i o velkém zlu, které číhá na nic netušící svět a na bytosti v něm po celou jejich existenci. Můžete se pokusit jej porazit relativně brzy, ale doporučuji projít hru se vším, co ještě nabídne v závěru a nachystat se na něj v plné polní.
Lokace jsou nápadité, mapka se během historie utěšeně i neutěšeně mění, atmosféra je všepohlcující. Období temna střídá veselá přítomnost a naopak zase hořce depresivní budoucnost. Cronova skupinka se snaží, aby lidem vylepšila život. V některých případech se tím však trošku změní chod dějin a líbilo se mi sledovat, jak se daný okamžik projevil v jiné době a jak postavy ve světě kompletně změní své chování na základě nějaké drobnosti, kterou hráč vykoná, a tím jej k mé spokojenosti reflektují. Často tak vypluje na povrch i nějaký humorný vtípek nebo situační komika. A právě těmito jemnými vtípky, ale i několika emočně vypjatými momenty je prošpikována celá hra, a má proto u mne další body k dobru. Navíc se mění i výrazy NPC v závislosti na tom, co se děje. Například vyjevený výraz kancléře s pusou dokořán je k nezaplacení a musel jsem se zasmát vždy, když jsem ho viděl. Také postava žabáka je celkově geniální.
Postavy v partě je možno kdykoliv mimo boj měnit – složení aktivních členů v partě je bohužel limitován na tři. Osobně si myslím, že by neškodilo mít až čtyři, ale to by už někteří hráči asi protestovali, že je hra moc jednoduchá. Na postup hrou je totiž pochopitelně vázán i způsob získávání zkušeností, tech pointů (speciální skilly a útoky) a levelování skupinky. To je v zásadě docela svižné a rychlé, takže odpadá pocit grindu, ale i přesto jsem se jako správná lama u několika bossů na vztek zasekl a musel jsem složitě vymýšlet, jak dál. Někdy stačilo změnit strategii, ale aspoň dvakrát jsem se musel vzdálit, nagrindovat nějaké tech body pro odemčení další schopnosti postavy, a tu pak konečně použít na bosse, čímž se mi ulehčil život, a to platí zejména pro druhou závěrečnou část, kde o různé bosse není nouze, přičemž na mnoho z nich je potřeba zjistit i funkční taktiku. Na druhou stranu, když se to povede, hráč má pak uspokojivý pocit z vítězství. Nutno podotknout, že moje spotřeba různých lektvarů a elixírů byla celkem velká a na existenci různých komb mezi konkrétními postavami jsem přišel relativně pozdě. Možná za to mohl i fakt, že jsem se snažil držet v partě žabáka, co to jen šlo, a cca od poloviny také prehistoričku Aylu, jejíž famózní dinosauří tech skill mi mnohokrát pomohl z nesnází.
K boji samotnému – měl jsem zapnutý aktivní ATB styl boje, při němž boj stále probíhá, ale nezastaví se čas, když se rozhodujete pro útok. Zpětně vzato jsem měl spíše zvolit ten druhý, abych si dokázal promyslet tah, jelikož z jiných her mi vyhovuje víc. Takto mi přivodil řadu frustrujících momentů, kdy nepřítel útočil jedním útokem za druhým, zatímco já jsem se teprve rozmýšlel pro další útok a nedokázal jsem ani dostatečně rychle reagovat výběrem a než na to stačilo dojít, tak už mi postava ležela mrtvá na zemi. Inu, opakování je matka moudrosti – v tomto případě spíše trpělivosti. Tady přiznávám, že moji bitevní neschopnost částečně balancovala svižná ukládací schopnost emulátoru (díky Bohu za emulátory).
Pokud si tedy odmyslím občasné problémové souboje (s nimiž ale normální člověk patrně problémy mít nebude), tak hra jako taková skvěle plyne dopředu, střídá pěkné lokace na mapce i v dungeonech a instancích, herní pasáže prokládá mnoha příběhovými návaznostmi (hodně pobavil soud s Cronem nebo Ozzieho záporácké pokusy o převahu nad skupinkou). Nepřátelské jednotky jsou běžně vidět na obrazovce v dungeonech (k tomu spěl takový Pokémon dlouhých 25 let, a to byl původně plánován na vydání ve stejném roce, lol... Dobře, dobře, byly to odlišné konzole), ačkoliv občas se spawnují tak, že připlují zpoza okraje obrazovky, takže někdy to vyjde nastejno jako s mechanikou náhodného setkání.
Osobně mi však v jednu chvíli začaly některé cíle v příběhu splývat dohromady a já začal ztrácet nit v tom, co mám vlastně udělat nebo kam se vrtnout. Procházení dungeonů stále dokola ve snaze najít cestu dál mě už moc nebavilo, a porážení stejných nepřátel také ne. Nakonec jsem už musel i sáhnout po návodu, protože už mi kompletně přestalo být jasné, co a kde. Naštěstí to můj zážitek nijak nezkazilo, takže vše dopadlo dobře, preferuji plynulost.
Utvrdilo to však můj názor v to, že je hra i v drobných příběhových detailech velmi propracovaná a kolikrát mě to tak překvapilo, že jsem si musel říct – ha, to je geniální. Cestování v čase bývá kolikrát zamotané a hry s touto tématikou mají málokdy dostatek prostoru na to, aby s ní dokázaly pracovat dobře (aspoň tedy ty, co jsem zatím osobně hrál… což byly v podstatě nějaké dva díly Zeldy a na rozdíl od Chrono Triggeru mě nebavily). Takže za mě spokojenost, a vyústění s hlavní příběhovou hrozbou, která vlastně na hráče číhá kdykoliv v kyblíku (ale také poskytuje silné bojové spoilery, jak jsem se přesvědčil v brzkém stádiu hry), vytváří hodně zajímavý pocit.
K dohrání hry mě nejvíc hnala snaha dokončit jednotlivá dějství vázaná na hlavní postavy a vedlejší zápletky, ačkoliv zrovna sám Crono tak velký význam nemá, což je škoda. Celkem bylo fajn si vyzkoušet i závodní minihru, která není vůbec náročná (děkuji tvůrcům, že se mi nepokusili znechutit zážitek ze hry podobně jako ti v FFX). Zahrání Chrono Triggeru bylo velmi osvěžující a vlastně i hodně krátké, což je trochu škoda, ale nakonec se tam vešlo vše, co tam mělo být. Jako jeden z příjemných retro zážitků doporučuji (a to jsem ještě nehrál FFVII).
Poznámky k osobním achievementům:
Herní výzva 2022 - 4. Zvířecí instinkt (hardcore)
Herní doba: 47 hodin
Všechny vedlejší linky uzavřeny.
Dino Tail!
Začnu tím stejným jako vždy – grafickým stylem. Zatímco cover bývá tradičně zdoben ilustrací z pera mistra Akiry Toriyamy, hra samotná je vykreslena nádherně detailním pixel artem. Takovým tím stylem, který hráče hned po chvilce vtáhne. A první záběry na skvostnou mapku uvádějící do herního světa dávají tušit, že tvůrci si dali na všem záležet a chtěli, aby zkušenost ze hry byla pro každého co nejlepší. Vzhledem k roku vydání je toto chvályhodný cíl, protože jestli si dobře vzpomínám, krátce poté už začaly vycházet dost ošklivé pokusy o první 3D a nastala doba herního 3D temna. V onom roce 1995 jsem však o Chrono Triggeru a vůbec o Japonsku neměl moc velké ponětí. Tenkrát jsem teprve dostal moji první hru na disketě, a to skákačku Jungle Book, kterou jsem v té době hrál do omrzení každý den, někdy i několikrát po sobě, a dodneška se mi líbí také především díky svému pixel artu a hravosti, ačkoliv zase trochu jinak než Chrono Trigger.
Jenže Chrono Trigger nabízí poměrně sofistikovanou dějovou linku s tématem cestování v čase. Po vzoru Pokémonů je hlavní hrdina Crono probuzen ve svém pokoji do nového dne, ale namísto chytání příšerek jde na vesnický festival - takovou výroční pouť s atrakcemi, sladkostmi a podobně. Narazí tam na jakousi podezřelou dívčinu Marle, která ho požádá o doprovod, jelikož ona to tam moc nezná, a tím se začne tvořit hrdinská parta. Cronova kamarádka Lucca na festivalu představuje svůj nový vynález – teleportér, který přenese člověka z jednoho místa na druhé. Kdo se přihlásí na experiment? Pochopitelně, že Crono. Přenos se zdaří a Crono se ani nezmění na Pokémona jako chvilku po něm Bill. A tak se přihlásí Marle – tím se vše začne zamotávat. Aniž bych chtěl prozrazovat něco víc, fantasy ráz hry se teď začne měnit spíše na sci-fi ve fantasy kulisách. Hráč bude muset cestovat do minulosti, do budoucnosti, do vzdálenější minulosti i do vzdálenější budoucnosti… do nekonečna, a ještě dál!
Atmosféru hry podbarvuje pěkná hudba. Akorát občas se opakovala tak často, že už se mi oposlouchala a já jsem se přistihl, že tlumím nebo vypínám zvuk. To je ovšem můj problém, kvalitu hry a melodií to nijak nemění.
Zajímavé je, že s přibývajícími epochami, kam bude později možné libovolně cestovat, se z nich ke Cronovi přidávají další společníci s vlastní minulostí i budoucností, a stejně tak je moc hezké sledovat jejich minulé i budoucí osudy, zvláště pak ve vztahu k odehrávajícím se příběhovým skutečnostem s několika neotřelými zvraty. Pochopitelně, že cestování v čase není jen o postavách, ale i o velkém zlu, které číhá na nic netušící svět a na bytosti v něm po celou jejich existenci. Můžete se pokusit jej porazit relativně brzy, ale doporučuji projít hru se vším, co ještě nabídne v závěru a nachystat se na něj v plné polní.
Lokace jsou nápadité, mapka se během historie utěšeně i neutěšeně mění, atmosféra je všepohlcující. Období temna střídá veselá přítomnost a naopak zase hořce depresivní budoucnost. Cronova skupinka se snaží, aby lidem vylepšila život. V některých případech se tím však trošku změní chod dějin a líbilo se mi sledovat, jak se daný okamžik projevil v jiné době a jak postavy ve světě kompletně změní své chování na základě nějaké drobnosti, kterou hráč vykoná, a tím jej k mé spokojenosti reflektují. Často tak vypluje na povrch i nějaký humorný vtípek nebo situační komika. A právě těmito jemnými vtípky, ale i několika emočně vypjatými momenty je prošpikována celá hra, a má proto u mne další body k dobru. Navíc se mění i výrazy NPC v závislosti na tom, co se děje. Například vyjevený výraz kancléře s pusou dokořán je k nezaplacení a musel jsem se zasmát vždy, když jsem ho viděl. Také postava žabáka je celkově geniální.
Postavy v partě je možno kdykoliv mimo boj měnit – složení aktivních členů v partě je bohužel limitován na tři. Osobně si myslím, že by neškodilo mít až čtyři, ale to by už někteří hráči asi protestovali, že je hra moc jednoduchá. Na postup hrou je totiž pochopitelně vázán i způsob získávání zkušeností, tech pointů (speciální skilly a útoky) a levelování skupinky. To je v zásadě docela svižné a rychlé, takže odpadá pocit grindu, ale i přesto jsem se jako správná lama u několika bossů na vztek zasekl a musel jsem složitě vymýšlet, jak dál. Někdy stačilo změnit strategii, ale aspoň dvakrát jsem se musel vzdálit, nagrindovat nějaké tech body pro odemčení další schopnosti postavy, a tu pak konečně použít na bosse, čímž se mi ulehčil život, a to platí zejména pro druhou závěrečnou část, kde o různé bosse není nouze, přičemž na mnoho z nich je potřeba zjistit i funkční taktiku. Na druhou stranu, když se to povede, hráč má pak uspokojivý pocit z vítězství. Nutno podotknout, že moje spotřeba různých lektvarů a elixírů byla celkem velká a na existenci různých komb mezi konkrétními postavami jsem přišel relativně pozdě. Možná za to mohl i fakt, že jsem se snažil držet v partě žabáka, co to jen šlo, a cca od poloviny také prehistoričku Aylu, jejíž famózní dinosauří tech skill mi mnohokrát pomohl z nesnází.
K boji samotnému – měl jsem zapnutý aktivní ATB styl boje, při němž boj stále probíhá, ale nezastaví se čas, když se rozhodujete pro útok. Zpětně vzato jsem měl spíše zvolit ten druhý, abych si dokázal promyslet tah, jelikož z jiných her mi vyhovuje víc. Takto mi přivodil řadu frustrujících momentů, kdy nepřítel útočil jedním útokem za druhým, zatímco já jsem se teprve rozmýšlel pro další útok a nedokázal jsem ani dostatečně rychle reagovat výběrem a než na to stačilo dojít, tak už mi postava ležela mrtvá na zemi. Inu, opakování je matka moudrosti – v tomto případě spíše trpělivosti. Tady přiznávám, že moji bitevní neschopnost částečně balancovala svižná ukládací schopnost emulátoru (díky Bohu za emulátory).
Pokud si tedy odmyslím občasné problémové souboje (s nimiž ale normální člověk patrně problémy mít nebude), tak hra jako taková skvěle plyne dopředu, střídá pěkné lokace na mapce i v dungeonech a instancích, herní pasáže prokládá mnoha příběhovými návaznostmi (hodně pobavil soud s Cronem nebo Ozzieho záporácké pokusy o převahu nad skupinkou). Nepřátelské jednotky jsou běžně vidět na obrazovce v dungeonech (k tomu spěl takový Pokémon dlouhých 25 let, a to byl původně plánován na vydání ve stejném roce, lol... Dobře, dobře, byly to odlišné konzole), ačkoliv občas se spawnují tak, že připlují zpoza okraje obrazovky, takže někdy to vyjde nastejno jako s mechanikou náhodného setkání.
Osobně mi však v jednu chvíli začaly některé cíle v příběhu splývat dohromady a já začal ztrácet nit v tom, co mám vlastně udělat nebo kam se vrtnout. Procházení dungeonů stále dokola ve snaze najít cestu dál mě už moc nebavilo, a porážení stejných nepřátel také ne. Nakonec jsem už musel i sáhnout po návodu, protože už mi kompletně přestalo být jasné, co a kde. Naštěstí to můj zážitek nijak nezkazilo, takže vše dopadlo dobře, preferuji plynulost.
Utvrdilo to však můj názor v to, že je hra i v drobných příběhových detailech velmi propracovaná a kolikrát mě to tak překvapilo, že jsem si musel říct – ha, to je geniální. Cestování v čase bývá kolikrát zamotané a hry s touto tématikou mají málokdy dostatek prostoru na to, aby s ní dokázaly pracovat dobře (aspoň tedy ty, co jsem zatím osobně hrál… což byly v podstatě nějaké dva díly Zeldy a na rozdíl od Chrono Triggeru mě nebavily). Takže za mě spokojenost, a vyústění s hlavní příběhovou hrozbou, která vlastně na hráče číhá kdykoliv v kyblíku (ale také poskytuje silné bojové spoilery, jak jsem se přesvědčil v brzkém stádiu hry), vytváří hodně zajímavý pocit.
K dohrání hry mě nejvíc hnala snaha dokončit jednotlivá dějství vázaná na hlavní postavy a vedlejší zápletky, ačkoliv zrovna sám Crono tak velký význam nemá, což je škoda. Celkem bylo fajn si vyzkoušet i závodní minihru, která není vůbec náročná (děkuji tvůrcům, že se mi nepokusili znechutit zážitek ze hry podobně jako ti v FFX). Zahrání Chrono Triggeru bylo velmi osvěžující a vlastně i hodně krátké, což je trochu škoda, ale nakonec se tam vešlo vše, co tam mělo být. Jako jeden z příjemných retro zážitků doporučuji (a to jsem ještě nehrál FFVII).
Poznámky k osobním achievementům:
Herní výzva 2022 - 4. Zvířecí instinkt (hardcore)
Herní doba: 47 hodin
Všechny vedlejší linky uzavřeny.
Dino Tail!
Pro: Parádní pixel art; hudba; dynamické střídání herních a příběhových částí; propracovaná dějová linka; cestování v čase; atmosféra; humor i emoce; taktické boje.
Proti: Občas stereotypní dungeony a stejní nepřátelé; někteří bossové hodně otravují; někdy nejasný cíl další cesty.