V posledních dnech jsem litoval, že jsem tak strašně velká Titan Quest děvka, když jsem si nakonec za těch 20 euro tenhle dementní přídavek opravdu koupil. Ale jelikož jsem hardcore fan, bylo to zkrátka nevyhnutelné, marný platný.
Eternal Embers je přídavek, který mě svou frustrující zdlouhavostí a tuctovostí málem donutil zavolat na linku bezpečí. Fakt jsem si musel od něj dávat časté pauzy, protože jsem při hraní upadal do takové podivné sklíčenosti a lehké deprese, kvůli které jsem začal zpochybňovat smysl svého života. Prvním důkazem toho, že se celá série už přespříliš milkuje, je samotné zasazení. Místo zbrusu nové lokace a mytologie se vracíte do Číny (a na nějaký čas i do Egypta), abyste se postavili nové hrozbě. Nepřátel je hodně. Jakože fakt strašně moc. Z velké části se ale opět jedná o kopírky nepřátel z předchozích her. Navíc jsou zde naházeni poměrně nesystematicky. Čínským farmářům je evidentně jedno, že jim po poli pár metrů od nich pobíhají šílené gorily, orat se musí. To samé platí i pro egyptské stavitele. Invaze nemrtvých sotva pár metrů od nás? No a co? Ten chrám se sám neopraví.
Prostředí je poměrně hezké a barevné, ale pokud jste hráli předchozí díly, není to nic, co by vás nějak strašně ohromilo. Gameplay zůstává vesměs stejný, hra se ale zpřístupní pouze pro postavy s levelem 70+. Všichni bossové byli trapně jednodušší, ale tady se přiznám, že nevím, zda je to kvůli neschopnosti tvůrců, nebo síle mého hrdiny. Do hry jsem vytáhl svého Spellbreakera (Warfare+Spirit), na jehož build jsem fakt strašně pyšný. Žádná strategie pro ně ale není třeba. Pryč jsou ty časy, kdy jsem se klepal strachy před střetnutím s Kerberem v Immortal Throne.
Hra je navíc šíleně zdlouhavá. Největší extrém ale přišel v Egyptě, kdy mi po nekonečném prohledávání jedné z několika únavně dlouhých hrobek došla trpělivost a začal jsem hru probíhat. A když se něco takového stane mně, který v TQ vždy napoprvé všechno pečlivě prohledává, tak je to dobrá známka průseru.
Extrémní zklamání je také hudba. Zatímco původní Titan Quest a (HLAVNĚ Immortal Throne) měl krásný a charakteristický soundtrack, ten v Eternal Embers se téměř celou dobu skládal z takové té natahované a nevýrazné ambientní hudby, kterou někdo zpomalil o 400%. I přestože je zde ale jeden velice hezký track někde na cestě k Nebeskému paláci, celkově to kvalitu soundtracku příliš nezachraňuje.
Abych ale byl fér, je zde jedna poměrně cool sekvence s Dračím králem (s výborným hlasem btw), která je po vizuální stránce jedna z nejpůsobivějších věcí z celé série. Oceňuji také, že se tvůrci na rozdíl od Atlantidy rozhodli do hry implementovat nějaký příběh, byť se o žádné terno samozřejmě nejednalo.
Ve výsledku je však Eternal Embers poměrně bídným a nezajímavým přídavkem, který dokazuje, že Titan Quest by se už konečně měl nechat na pokoji. Ale stejně mi něco říká, že to ještě nebyl poslední přídavek.
Ach jo.
Eternal Embers je přídavek, který mě svou frustrující zdlouhavostí a tuctovostí málem donutil zavolat na linku bezpečí. Fakt jsem si musel od něj dávat časté pauzy, protože jsem při hraní upadal do takové podivné sklíčenosti a lehké deprese, kvůli které jsem začal zpochybňovat smysl svého života. Prvním důkazem toho, že se celá série už přespříliš milkuje, je samotné zasazení. Místo zbrusu nové lokace a mytologie se vracíte do Číny (a na nějaký čas i do Egypta), abyste se postavili nové hrozbě. Nepřátel je hodně. Jakože fakt strašně moc. Z velké části se ale opět jedná o kopírky nepřátel z předchozích her. Navíc jsou zde naházeni poměrně nesystematicky. Čínským farmářům je evidentně jedno, že jim po poli pár metrů od nich pobíhají šílené gorily, orat se musí. To samé platí i pro egyptské stavitele. Invaze nemrtvých sotva pár metrů od nás? No a co? Ten chrám se sám neopraví.
Prostředí je poměrně hezké a barevné, ale pokud jste hráli předchozí díly, není to nic, co by vás nějak strašně ohromilo. Gameplay zůstává vesměs stejný, hra se ale zpřístupní pouze pro postavy s levelem 70+. Všichni bossové byli trapně jednodušší, ale tady se přiznám, že nevím, zda je to kvůli neschopnosti tvůrců, nebo síle mého hrdiny. Do hry jsem vytáhl svého Spellbreakera (Warfare+Spirit), na jehož build jsem fakt strašně pyšný. Žádná strategie pro ně ale není třeba. Pryč jsou ty časy, kdy jsem se klepal strachy před střetnutím s Kerberem v Immortal Throne.
Hra je navíc šíleně zdlouhavá. Největší extrém ale přišel v Egyptě, kdy mi po nekonečném prohledávání jedné z několika únavně dlouhých hrobek došla trpělivost a začal jsem hru probíhat. A když se něco takového stane mně, který v TQ vždy napoprvé všechno pečlivě prohledává, tak je to dobrá známka průseru.
Extrémní zklamání je také hudba. Zatímco původní Titan Quest a (HLAVNĚ Immortal Throne) měl krásný a charakteristický soundtrack, ten v Eternal Embers se téměř celou dobu skládal z takové té natahované a nevýrazné ambientní hudby, kterou někdo zpomalil o 400%. I přestože je zde ale jeden velice hezký track někde na cestě k Nebeskému paláci, celkově to kvalitu soundtracku příliš nezachraňuje.
Abych ale byl fér, je zde jedna poměrně cool sekvence s Dračím králem (s výborným hlasem btw), která je po vizuální stránce jedna z nejpůsobivějších věcí z celé série. Oceňuji také, že se tvůrci na rozdíl od Atlantidy rozhodli do hry implementovat nějaký příběh, byť se o žádné terno samozřejmě nejednalo.
Ve výsledku je však Eternal Embers poměrně bídným a nezajímavým přídavkem, který dokazuje, že Titan Quest by se už konečně měl nechat na pokoji. Ale stejně mi něco říká, že to ještě nebyl poslední přídavek.
Ach jo.
Pathfinder: Wrath of the Righteous
Pro: Sekvence s Dračím králem, vzhled některých lokací, nové mistrovství
Proti: Nudné, zdlouhavé, nezajímavé, tuctové