Zahrál bych si Stray, kdybych v ní nehrál za kočku? Patrně asi ne. Není to tedy jeden velký vymňouklý gimmick? Je to možné, ale čert to vem. Bylo to roztomilé a zábavné.

Když si na chvíli představím Stray, ve které bych hrál třeba dejme tomu za robota s amnézií, jednalo by se v mých očích o dobře zvládnutou hru s příjemnou atmosférou, která ale vlastně ničím extra zajímavým nevybočuje a já bych za půl roku patrně nevěděl, že jsem ji hrál.

Hlavní hrdina/hrdinka a gameplay s touto postavou spojený je absolutní středobodem hratelnosti i zážitku. Maniakální potřeba mačkat tlačítko mňoukání kdykoliv je to jen trochu příhodné, touha využít každého vhodného místa ke krátkému šlofíku, nebo skórování s basketbalovým míčem do odpadkového koše. To jsou ty pravé herní zážitky, které si ze Stray odnáším.

Ale abych si z toho nedělal jen srandu. Podání příběhu, ač neoplývá přílišnou originalitou, je za mě s ohledem na náladu a atmosféru hry dobře zvolené, hráč přirozeně proplouvá lokacemi a plynně prochází hrou až do konce, aniž by se někde zasekl. Myslím, že se může jednat o ideální hru, na které hráč může ukázat svému nehrajícímu okolí, jak v dnešní době třeba taky vypadají ty "ošklivé videohry" a trochu tak změnit ten stále někde zakořeněný náhled.

Neoznačím Stray za zážitek roku, nicméně jedná se o velice příjemný zážitek, který může působit jako fajn psychohygiena do stresujících dní.