Přestože je Assassin's Creed: Valhalla nejvýdělečnějším dílem série, pohybuji se v komunitě dost, abych věděl, že o její kvalitě se vede nejedna debata. Není tedy pochyb, že svou vysokou známkou někomu šlápnu na kuří oko.

Jsem dlouhodobým fanouškem série a každý díl v mých očí dost stojí na hlavní postavě. A vzhledem k tomu, že v této RPG trilogii má člověk trávit nižší stovky hodin, platí to zde dvojnásob. Ve Valhalle se chopíte role Eivor, popřípadě Eivora. A hned tady u mě hra dostala pár bonusových bodů. Stejně jako u předchozího dílu zde sice opět dostáváme možnost volit mezi mužem a ženou, zároveň tu ale je defaultní možnost, která je tou verzí, která odpovídá loru rozvíjeném i v dalších médiích. Eivor Varinsdottir je za mě velmi sympatickou postavou. Přestože zde máme opět možnosti rozhodnutí, kterých je však podstatně méně, má od začátku daný charakter, který je podle mě skvěle napsaný. Vžil jsem se do ní tak moc, že jsem později přemýšlel spíše stylem, jak by se asi zachovala Eivor, než co bych udělal já.

Celý styl příběhu se nám v podstatě vrací ke kořenům. Začátek je sice dosti přímočarý, jakmile se ale dostanete do Anglie, působí to do jisté míry jako první díl. Tentokrát si tu sice nevybíráte město, kam se vydáte zabít dalšího Templáře, ale lokaci, ve které se pokusíte zařídit nějaké to spojenectví (a při tom stejně toho člena Řádu prastarých, jak si v této době budoucí Templáři říkají, zabijete). Tento styl může začít být pro hodně hráčů repetitivní. Na druhou stranu hraje zase do karet více příležitostným hráčům, kteří si například o víkendu během studia či práce mohou vždy zařídit vztahy v jedné lokaci a nechat to během týdne plavat. Jedná se tedy spíše o samostatné příběhy se stejnou hlavní hrdinkou, kde mě ale zvraty a vedlejší postavy do děje většinou tak vtáhly, že jsem stejně chtěl co nejdříve přídavek. Postupem času se to navíc všechno začne více propojovat.

Během té vikingské diplomacie tu máme samozřejmě i zápletku, která více zapadá do série. Hned pro začátek musím říct, že se opět jedná spíše o vikingskou hru ve světě Assassin's Creed. Tentokrát je ale přítomnost i Isu linka natolik podstatná, že by to při jejím odstřihnutí nedávalo smysl. Když už jsem nakousl tu přítomnost, tak ta je za mě asi nejpovedenější od Assassin's Creed III. Velmi se mi jinak líbí to napojení první civilizace na samotný děj. Bez většího ohýbání loru tu dostáváme spíše indicie, které si hráč musí poskládat, pokud ho to zajímá. Opět se tu vrací také odhalování pravdy, které bylo představeno v Assassin's Creed II, a je tu tím posledním střípkem skládačky, která, když do sebe zapadla, mě opravdu nadchnula.

Tím se dostáváme k samotným vedlejším aktivitám. Nikdy by mě nenapadlo, že ze hry v podstatě zmizí vedlejší mise. A musím říct, že po předchozích dvou dílech, je to osvobozující. Místo nich zde můžeme natrefit na události ve světě, které se vedlejším misím mohou na první pohled podobat. Nevedou ale většinou hráče za ruku a spoléhají spíše na jeho důvtip, aby danou situaci nějak vyřešil. To platí i pro většinu sběratelských předmětů a vybavení, které ve světě lze nalézt. Už po vás hra nevyžaduje jen se na dané místo dostat a obejít či zneškodnit nějakou stráž. Celé je to spíše o hledání cesty nebo způsobu, jak odemknout dveře nebo kudy se jinudy do dané místnosti dostat.

Stejně jako dva předchůdci je i Valhalla postavena na jakési úrovni postavy, která se zde ale nazývá sílou, jež je znatelně ohebnější než levely. Pomocí správných schopností lze tak například instantně zavraždit nepřátelé i v lokacích, kde byste na to třeba u Origins neměli nárok. Soubojový systém zase spíše nabaluje na nové mechaniky. Rozhodně se mi líbí návrat četnějších dorážecích animací, avšak místy to celé začíná působit překombinovaně a je to vidět i na ovládání. Několikrát se mi stalo, že jsem místo dupnutí na ležícího nepřítele označil jiného. Jindy jsem zase místo použití Odinova pohledu vytvořit z nedaleké mrtvoly výbušnou past. To vše se děje, protože hra chce dávat dohromady až moc funkcí a ovladače zkrátka nemají tolik tlačítek.

Největším problémem Valhally je však technická stránka hry. Když tak pátrám v paměti, přijde mi, že je to snad nejrozbitější díl od Unity, což je docela (ne)úctyhodné. Nejsou to sice bugy, které by tolik ničili hru, avšak nějaké NPC to občas přeci jen postihne a značně to znepříjemní zážitek z úkolu či události ve světě. To samé platí pro grafické glitche. Mnohé věci od vydání byly sice opraveny, namísto nich ale občas nastoupily problémy jiné.

Na závěr za zmínku rozhodně stojí, že Ubisoft do hry stále přidává nový obsah. A nejedná se jen o nové předměty do obchodu, ale o plnohodnotné herní módy. Rozhodně bych vypíchl režim River Raid, ve kterém se spolu s Jomsvikingy ostatních hráčů vydáte plenit nejen celou Anglii. Za získané materiály si můžete vylepšit nákladní prostor vaší lodi, rozšířit ubikace pro Jomsvikingy nebo pořídit unikátní předměty. Dále do hry přibyly Mastery Challenges, kde nejen prokážete, jak dobří ve hře opravdu jste, ale také si vyzkoušíte různé kombinace vybavení, jež jste třeba během samotného průchodu opomíjely. Více na logických hádankách je pak založený update s Tombs of the Fallen, kde se mimo jiné dozvíte něco o starých hrdinech, a v neposlední řadě nedávno přibyla The Forgotten Saga, která nabízí unikátní roguelike zážitek. K tomu se pravidelně vrací také festivaly a to vše je nový obsah v rámci základní hry, do kterého nepočítám placená rozšíření, která také nabídla nejednu novinku.

Po přečtení mého komentáře pro vás asi už není překvapením, že Assassin's Creed: Valhalla je pro mě opravdu velmi povedenou hrou, která si zaslouží vaši pozornost. Není bezchybná a není ani z daleka nejlepším kouskem série. Po více jak 300 hodinách mě avšak stále neomrzela a už teď se těším na nový obsah, který by ještě měl dorazit.