První díl Medal of Honor Heroes vypadal spíš jako takový experiment, jestli konzole PSP vůbec tenhle žánr unese. Přeci jenom tato mobilní konzole není moc vstřícná k ovládání FPS akcí.
Od výcvikového trenažéru prvního dílu se Heroes 2 posunul do stylu her Medal of Honor na konzole PS2, Xbox nebo NGC. Obsahuje lineární postup, kde v misích střílíte nácky, plníte různé úkoly a občas narazíte na checkpoint. Prostě klasika.
Styl hry je stejný. Kromě jediné věci. Heroes 2 je hodně pomalá hra. Respetkive, hlavní hrdina je neskutečně pomalý a neohrabaný. A také hodně zranitelný. Zapomeňte na akční postup jako v konkurenčním Road to Victory. Tady se jde pomalu, většinou bez spolubojovníku a proti snad ještě větší přesile. Pomalými krůčky jsem postupoval vpřed, abych aktivoval "jen" jednu vlnu nepřátel a držel si je dál od těla. I tak to bylo na hraně, protože nepřátel je mnohem víc, než pohybové schopnosti hlavního hrdiny dovolí.
Zábavnost Heroes 2 stojí a padá na tom, jak se hráč dokáže naučit ovládání. Hra se s vámi nemazlí a často to chce mít rychlou, přesnou a pokud možno rytmickou mušku. Hra se nebojí respawnu a kolikrát na vás posílá hned několik vln nepřátel u některých bodů jejich aktivace. Zvuky jsou minimální. Asi, aby vás nerušily v soustředění. Palce mě často po zběsilé pařbě boleli, ale nepřipravili mě na to, co se bude odehrávat v poslední misi.
Totální frustrace, kde jsem si u padesátého pokusu říkal, že už to snad ani není možný. Nepřátele jsem trefoval jednou ranou do hlavy a věděl jsem, kde přesně se objeví. Ani to ale nepomohlo. Bylo jich prostě moc. Vaše postava je pomalá a mise je na čas. Na nějaký sedmdesátý pokus si to konečně sedlo. Poučil jsem se ze všech omylů, z úrovně zdrhl a dokonce i zastřelil všechny nepřátele. Abych se zachránil, musel jsem se dokonale naučit ovládání a vědět přesně, kam se automaticky natáčet a co dělat.
To byla střední obtížnost. Není ostuda si dát lehkou a zapnout si asistenty míření. Poslední mise hráči nic nedaruje. Jak je něco v téhle hře na čas, koleduje si to o pěkný průšvih. Úplně jako celý Medal of Honor: Frontline. Střílení nácků do hlavy je zábava. Pomalý a obezřetný postup nutností. A smrt nenadálá.
Od výcvikového trenažéru prvního dílu se Heroes 2 posunul do stylu her Medal of Honor na konzole PS2, Xbox nebo NGC. Obsahuje lineární postup, kde v misích střílíte nácky, plníte různé úkoly a občas narazíte na checkpoint. Prostě klasika.
Styl hry je stejný. Kromě jediné věci. Heroes 2 je hodně pomalá hra. Respetkive, hlavní hrdina je neskutečně pomalý a neohrabaný. A také hodně zranitelný. Zapomeňte na akční postup jako v konkurenčním Road to Victory. Tady se jde pomalu, většinou bez spolubojovníku a proti snad ještě větší přesile. Pomalými krůčky jsem postupoval vpřed, abych aktivoval "jen" jednu vlnu nepřátel a držel si je dál od těla. I tak to bylo na hraně, protože nepřátel je mnohem víc, než pohybové schopnosti hlavního hrdiny dovolí.
Zábavnost Heroes 2 stojí a padá na tom, jak se hráč dokáže naučit ovládání. Hra se s vámi nemazlí a často to chce mít rychlou, přesnou a pokud možno rytmickou mušku. Hra se nebojí respawnu a kolikrát na vás posílá hned několik vln nepřátel u některých bodů jejich aktivace. Zvuky jsou minimální. Asi, aby vás nerušily v soustředění. Palce mě často po zběsilé pařbě boleli, ale nepřipravili mě na to, co se bude odehrávat v poslední misi.
Totální frustrace, kde jsem si u padesátého pokusu říkal, že už to snad ani není možný. Nepřátele jsem trefoval jednou ranou do hlavy a věděl jsem, kde přesně se objeví. Ani to ale nepomohlo. Bylo jich prostě moc. Vaše postava je pomalá a mise je na čas. Na nějaký sedmdesátý pokus si to konečně sedlo. Poučil jsem se ze všech omylů, z úrovně zdrhl a dokonce i zastřelil všechny nepřátele. Abych se zachránil, musel jsem se dokonale naučit ovládání a vědět přesně, kam se automaticky natáčet a co dělat.
To byla střední obtížnost. Není ostuda si dát lehkou a zapnout si asistenty míření. Poslední mise hráči nic nedaruje. Jak je něco v téhle hře na čas, koleduje si to o pěkný průšvih. Úplně jako celý Medal of Honor: Frontline. Střílení nácků do hlavy je zábava. Pomalý a obezřetný postup nutností. A smrt nenadálá.
Pro: střílení nácků do hlavy je zábava, i po pár misích, pocit záchrany a svobody po dohrání poslední mise
Proti: hodně pomalý pohyb, poslední mise je frustrující peklo