V první řadě bych chtěl smeknout klobouk, že Rockstar dokázal vrazit takové peníze do vývoje hry, jejíž setting a určité nároky na vyspělost hráče zřejmě nepatří k těm potenciálně nejlukrativnějším. Všechny prostředky, dlouhý čas vývoje, stejně jako otrocká práce, kterou jejich korporát dokázal ze zaměstnanců na tvorbě RDR2 vytřískat, stojí za možná vůbec nejmonumentálnějším dílem v historii počítačových her.
Bůh je v detailech, říkal Mies van der Rohe. A tímto se řídil i Rockstar, když neskutečná míra promyšlených detailů jejich westernového open-worldu nepřestává ani po letech hráče fascinovat; zmínit by se jich dal nespočet, od maniakálního designu architektury a nádherných brázd ve sněhu, až po bezprecedentní maličkosti typu změny velikosti zornic hlavního hrdiny dle okolního světla a přivírání víček při rychlé jízdě. YouTube je plné nekonečných souhrnů těchto propracovaných a přitom tak snadno opominutelných prvků, tudíž nechci zbytečně vyjmenovávat.
Těžko si po hraní RDR2 ovšem užít jízdu na koni v jiných hrách. Hlavní devizou přitom není sám o sobě dokonalý motion-capture, ale především uvěřitelný pocit z jízdy, odvislý třeba i od propracované fyziky, kdy svou roli hraje váha samotného zvířete či kinetická energie, stejně jako fakt, že kůň není neživý objekt, má vlastní hlavu a může reagovat nepředvídatelně, pokud je ve stresu. To zvířátko je prostě úžasné a hráč si k němu dokonce vytvoří takový vztah, že když závěrem hry mého Gina smrtelně postřelili a Arthur se s ním jako chlap loučil, zaleskla se nějaká ta manly tear.
Melancholické téma hry - totiž konec romantických idejí v počátcích prosperující, industrializované společnosti Nového světa - považuji za mně velmi blízké a mnohokrát jsem byl nadšen, jak schopně jej tvůrci rozvíjí. Oni tu historii znají a milují, stejně jako krásno. Není divu, že onen zesnulý manžel Mary jmenoval se Barry Linton, jakožto nenápadné přitakání milovníkům Kubrickova Barryho Lyndona, snad nejkrásnějšího kinematografického díla vůbec.
Vnímavější postavy gangu samy mnohokrát zmiňují, jak si připadají, totiž že do moderního světa nepatří, jako nějaké relikty starých a nevratných časů, a asi není divu, když živoucím reliktem byl již Wild Bill Hickok, který zemřel nějakých dvacet let před počátkem RDR2. Zdejší Van der Lindeův gang romantických anarchistů (v teorii) a sprostých zlodějů a vrahů (v praxi) dal mi skrze hráčovy sympatie vzpomenout na Vančurovu Marketu Lazarovou, kde jsou vypravěčem lapkové oslavováni pro jejich nespoutanost.
V mnoha ohledech je RDR2 hra až gurmánsky pomalá. Jiná dynamika k 19. století naprosto patří a třeba to pro netrpělivé hráče nesnesitelné, ovšem ve skutečnosti naprosto skvělé designové rozhodnutí, že každé ulovené zvíře je v detailní animaci třeba stáhnout z kůže a nestačí akt odbít pouhým kliknutím tlačítka, dělá z RDR2 mnohem naturalističtější, syrovější a v realitě zakotvené dílo, než bych od Rockstaru, jejichž hlavní série GTA cílí především na teenagery odkojené attention spamem, vůbec kdy očekával.
Nabízí se otázka, nakolik byla skutečnost, že se podobné věci implementovaly, výsledkem štěstěny a dobrého osudu. Na hře je totiž velmi patrné, že nebyla od počátku tvořena při jednotné vizi a množství kvalit získala až v pozdějších fázích vývoje. Což s sebou samozřejmě přináší i značnou nekonzistenci, kdy se asi nejprve vytvořil open world a jednotlivé systémy včetně populárních ptákovin typu crafting, a až pak bylo - DÍKYBOHU - rozhodnuto, že hra bude značně narativnější a adventurnější, zaměřená více na charaktery. A v tom se povedla nesmírně! Ovšem narazila v rámci své nekonzistence na tzv. „ludonarativní disonanci“ tak silně, jako málokterý jiný tak kvalitní titul. Zmíněný termín označuje konflikt mezi příběhem a tím, co se odehrává v rámci samotného gameplaye.
Chápu samozřejmě, že hlavní trh zde byl konzolový a nebýt konzolového trhu, nikdy by nejspíš nebylo možné nasypat tolik prostředků a vytvořit tak masivní a krásný svět. Ale konzole nejsou skrze své ovládání platformou pro střílečky, tudíž tamější akční systémy bývají tvořeny jinak, a co bych povídal, mnohem mělčeji a stupidněji. Neberte si to, konzolisti, osobně, miluji motocyklové simulátory a hraji je pouze na gamepadu, nicméně co je to skvělý kill se střelnou zbraní, o tom si můžete nechat leda tak zdát.
Zpět k věci - v RDR2 se tento mor manifestuje v podobě tzv. „Dead eye“ - což je jen x-té označení pro bullet time -, aby si i chudák s páčkou mohl připadat jako velký pistolník. To s sebou samozřejmě nese obrovskou výhodu pro hráče a možnost vystřílet při troše šikovnosti (v případě konzolí bych se nedivil spíše auto-aimu) vše instantně na heaďáky; a proto se kruh uzavírá v klasické Rockstar designové formuli, která zní: „Kluci chtějí střílet, čím více nepřátel, tím lépe.“
Ve výsledku to znamená, že hlavní hrdina jest bullet sponge a má superhrdinskou výhodu, aby mohl snadno střílet nekonečné zástupy debilních nepřátel ve fúzi Maxe Paynea s Moorhuhn. Toto je nacpané všude, i tam, kde by opravdu nemuselo. Vždy se musí něco podělat, abyste mohli trefit 20 dalších heaďáků, a vlastně i když vše vyjde, tak to znamená akorát méně mrtvých. A zatím hlavní hrdina přemýšlí narativně o dobru a zlu, o moralitě svého jednání a jeho důsledcích... Jediné, co akční část RDR2 vykupuje, je slušný pocit ze zbraní a především brutální a naturalistické násilí. Není náhodou, že nejlepší kill, který jsem zde zažil, bylo reflexivní ustřelení palice brokárnou člověku, jenž na mě vyskočil zpoza stolu - bez dead eye.
Co znám tento svět, méně bych se divil zjevení hry, která by byla celkově takto mělká, nikoliv pouze v jednom aspektu, a to pravděpodobně v obavách z přijetí a prodejů, kdyby byla ještě méně akční. V nějakém jiném, ideálním světě jistě existuje RDR2, kde vzácné a smrtící přestřelky splňují hardcore parametry a kde hru zdobí více a především smysluplnějších RPG prvků (než zdejší honor systém).
Ale i tak RDR2 považuji za podivuhodné umělecké dílo, jedno z těch, na které se už nezapomíná. Závěr hlavního příběhu má fakt grády, div jsem při tom tanci nerozmlátil klávesnici, jak zběsile jsem klikal. A pak byl tak krásně odměněn za to, že jsme si s Arthurem rozuměli...
Bůh je v detailech, říkal Mies van der Rohe. A tímto se řídil i Rockstar, když neskutečná míra promyšlených detailů jejich westernového open-worldu nepřestává ani po letech hráče fascinovat; zmínit by se jich dal nespočet, od maniakálního designu architektury a nádherných brázd ve sněhu, až po bezprecedentní maličkosti typu změny velikosti zornic hlavního hrdiny dle okolního světla a přivírání víček při rychlé jízdě. YouTube je plné nekonečných souhrnů těchto propracovaných a přitom tak snadno opominutelných prvků, tudíž nechci zbytečně vyjmenovávat.
Těžko si po hraní RDR2 ovšem užít jízdu na koni v jiných hrách. Hlavní devizou přitom není sám o sobě dokonalý motion-capture, ale především uvěřitelný pocit z jízdy, odvislý třeba i od propracované fyziky, kdy svou roli hraje váha samotného zvířete či kinetická energie, stejně jako fakt, že kůň není neživý objekt, má vlastní hlavu a může reagovat nepředvídatelně, pokud je ve stresu. To zvířátko je prostě úžasné a hráč si k němu dokonce vytvoří takový vztah, že když závěrem hry mého Gina smrtelně postřelili a Arthur se s ním jako chlap loučil, zaleskla se nějaká ta manly tear.
Melancholické téma hry - totiž konec romantických idejí v počátcích prosperující, industrializované společnosti Nového světa - považuji za mně velmi blízké a mnohokrát jsem byl nadšen, jak schopně jej tvůrci rozvíjí. Oni tu historii znají a milují, stejně jako krásno. Není divu, že onen zesnulý manžel Mary jmenoval se Barry Linton, jakožto nenápadné přitakání milovníkům Kubrickova Barryho Lyndona, snad nejkrásnějšího kinematografického díla vůbec.
Vnímavější postavy gangu samy mnohokrát zmiňují, jak si připadají, totiž že do moderního světa nepatří, jako nějaké relikty starých a nevratných časů, a asi není divu, když živoucím reliktem byl již Wild Bill Hickok, který zemřel nějakých dvacet let před počátkem RDR2. Zdejší Van der Lindeův gang romantických anarchistů (v teorii) a sprostých zlodějů a vrahů (v praxi) dal mi skrze hráčovy sympatie vzpomenout na Vančurovu Marketu Lazarovou, kde jsou vypravěčem lapkové oslavováni pro jejich nespoutanost.
V mnoha ohledech je RDR2 hra až gurmánsky pomalá. Jiná dynamika k 19. století naprosto patří a třeba to pro netrpělivé hráče nesnesitelné, ovšem ve skutečnosti naprosto skvělé designové rozhodnutí, že každé ulovené zvíře je v detailní animaci třeba stáhnout z kůže a nestačí akt odbít pouhým kliknutím tlačítka, dělá z RDR2 mnohem naturalističtější, syrovější a v realitě zakotvené dílo, než bych od Rockstaru, jejichž hlavní série GTA cílí především na teenagery odkojené attention spamem, vůbec kdy očekával.
Nabízí se otázka, nakolik byla skutečnost, že se podobné věci implementovaly, výsledkem štěstěny a dobrého osudu. Na hře je totiž velmi patrné, že nebyla od počátku tvořena při jednotné vizi a množství kvalit získala až v pozdějších fázích vývoje. Což s sebou samozřejmě přináší i značnou nekonzistenci, kdy se asi nejprve vytvořil open world a jednotlivé systémy včetně populárních ptákovin typu crafting, a až pak bylo - DÍKYBOHU - rozhodnuto, že hra bude značně narativnější a adventurnější, zaměřená více na charaktery. A v tom se povedla nesmírně! Ovšem narazila v rámci své nekonzistence na tzv. „ludonarativní disonanci“ tak silně, jako málokterý jiný tak kvalitní titul. Zmíněný termín označuje konflikt mezi příběhem a tím, co se odehrává v rámci samotného gameplaye.
Chápu samozřejmě, že hlavní trh zde byl konzolový a nebýt konzolového trhu, nikdy by nejspíš nebylo možné nasypat tolik prostředků a vytvořit tak masivní a krásný svět. Ale konzole nejsou skrze své ovládání platformou pro střílečky, tudíž tamější akční systémy bývají tvořeny jinak, a co bych povídal, mnohem mělčeji a stupidněji. Neberte si to, konzolisti, osobně, miluji motocyklové simulátory a hraji je pouze na gamepadu, nicméně co je to skvělý kill se střelnou zbraní, o tom si můžete nechat leda tak zdát.
Zpět k věci - v RDR2 se tento mor manifestuje v podobě tzv. „Dead eye“ - což je jen x-té označení pro bullet time -, aby si i chudák s páčkou mohl připadat jako velký pistolník. To s sebou samozřejmě nese obrovskou výhodu pro hráče a možnost vystřílet při troše šikovnosti (v případě konzolí bych se nedivil spíše auto-aimu) vše instantně na heaďáky; a proto se kruh uzavírá v klasické Rockstar designové formuli, která zní: „Kluci chtějí střílet, čím více nepřátel, tím lépe.“
Ve výsledku to znamená, že hlavní hrdina jest bullet sponge a má superhrdinskou výhodu, aby mohl snadno střílet nekonečné zástupy debilních nepřátel ve fúzi Maxe Paynea s Moorhuhn. Toto je nacpané všude, i tam, kde by opravdu nemuselo. Vždy se musí něco podělat, abyste mohli trefit 20 dalších heaďáků, a vlastně i když vše vyjde, tak to znamená akorát méně mrtvých. A zatím hlavní hrdina přemýšlí narativně o dobru a zlu, o moralitě svého jednání a jeho důsledcích... Jediné, co akční část RDR2 vykupuje, je slušný pocit ze zbraní a především brutální a naturalistické násilí. Není náhodou, že nejlepší kill, který jsem zde zažil, bylo reflexivní ustřelení palice brokárnou člověku, jenž na mě vyskočil zpoza stolu - bez dead eye.
Co znám tento svět, méně bych se divil zjevení hry, která by byla celkově takto mělká, nikoliv pouze v jednom aspektu, a to pravděpodobně v obavách z přijetí a prodejů, kdyby byla ještě méně akční. V nějakém jiném, ideálním světě jistě existuje RDR2, kde vzácné a smrtící přestřelky splňují hardcore parametry a kde hru zdobí více a především smysluplnějších RPG prvků (než zdejší honor systém).
Ale i tak RDR2 považuji za podivuhodné umělecké dílo, jedno z těch, na které se už nezapomíná. Závěr hlavního příběhu má fakt grády, div jsem při tom tanci nerozmlátil klávesnici, jak zběsile jsem klikal. A pak byl tak krásně odměněn za to, že jsme si s Arthurem rozuměli...
Pro: GREET
Proti: ANTAGONIZE