Herní výzva 2022 - Vzkaz ze záhrobí
Moje první dohrané jRPG, slávy mi. Musím říct, že jsem se docela dlouhou dobu přemlouval do tohoto žánru, ačkoliv mě nespočetně her již zaujalo, nicméně se od klasického RPG jedná o úplně jiný zážitek, který má svoje pravidla a věci, na které jsme zvyklý z cRPG tu fungují jinak nebo třeba ani nefungují. Nicméně mě vždycky moc lákalo, jak si Japonci dávají velký důraz na příběh a to rozhodlo, proč se do toho pustit.
Co mě u ToB neustále udržovalo a vlastně jsem jí v klidu dohrál za 80 hodin bez nějaké větší pauzy (což si přiznejme, u takto dlouhých her nebývá úplně obvyklé)? To byl právě hlavní příběh, který se celou dobu řítí kupředu, zbytečně nikam neodbočuje a hráče neustále drží v napětí. Dobře, napětí je asi silné slovo, protože hra nepřináší nějaké silné plot twisty, příběh je dosti předvídatelný a ani jednou jsem si neřekl wow, tak tohle jsem fakt nečekal, nicméně...
...pořád je to skvěle napsaný příběh s výbornými postavami, které si všechny oblíbíte a zapamatujete, ačkoliv každá představuje zcela jiný typologický stereotyp. Mám zde jeden příklad, který to podtrhuje. Magilou mi zprvu přišla neuvěřitelně otravná a bál jsem se, že mi otráví celou hru, nicméně na konci jsem si nedovedl putování světem bez jejích hlášek vůbec představ a do toho všeho nakonec náramně zapadla.
Dialogy jsou zdě skvělé, vtipné, ale často s nějakým posláním, zajímavou pointou či poučením. Je to kombinace emocí, ať už vtipu, zoufalství, přátelství, lásky, nenávisti... Celou dobu to balancuje na hraně dobra a zla. Hlavní hrdinka v podstatě není vůbec hrdinka a jde doslova přes mrtvoly, nicméně všechny charaktery se celou hru nějak vyvíjejí, odhalují, že na ně často (jako třeba na Magilou) musíte trochu pozměnit názor nebo ho úplně překopat. Příběh mě právě svou šedivostí hrozně bavil, navíc, když si po celou dobu hraje s emocemi hráče, tak je to úplně skvělá kombinace.
Hra je open world, ale pro mě je to spíše takový semi-open world a vysvětlím proč. Je to z důvodu, že máte jednu jasně vyhraněnou cestu, kterou se můžete vydat. Hlavní příběh nemůžete vůbec ovlivnit, side questy tu jsou jen tak, aby se neřeklo a obecně vedlejší aktivity, kterých ve světe není málo, člověka zdaleka nenaplňují tak, jako tomu třeba často bývá u západních RPG. To mě trochu mrzelo, protože svět samotný by v tomhle měl obrovský potenciál. Nicméně to zase na druhou stranu dost pomáhá hlavnímu příběhu, který budete mít neustále před očima.
Hra tedy pro mě byla především o dvou aspektech - hlavním příběhu a soubojích. Soubojů je tu hodně a to jakože opravdu hodně, hodně, hodně. Jasný, hráči dungeonů či jRPG si asi budou klepat na čelo, ale já opravdu strávil tak 30 hodin dialogy, 10 hodin putováním a 30 hodin souboji. Dost často jsem se snažil jim nevyhýbat, abych pak ke konci hry netrpěl podlevelením, ale místy už to prostě nešlo, protože to je souboj za soubojem a v podstatě děláte to samé pořád dokola. Takhle, souboje mě vlastně celou dobu dost bavili, nabízí velkou variabilitu a ani po 80 hodinách bych nedal dohromady 30% toho, co nabízí, ale ve finále i na nejtěžší obtížnost si ve valném většině vystačíte se zběsilým mačkáním tlačítek a bez přípravy taktického postupu. Jediné, kdy jsem se zapotil byl finálový souboj, kde jsem konečně spotřeboval většinu svých itemů (škoda, že tomu tak bylo před druhou částí) a pak ještě náhodní bossové. Velká výhoda soubojů totiž je i to, že vaši spolusoukmenovci vám FAKT pomáhají a můžete se na ně dost spoléhat, ale já bych se nebál ještě vyšší obtížnosti.
Jakožto zkušený jRPG hráč (jedno dohrané a jedno dohrané do poloviny) musím říct, že svět je zde krásný, ačkoliv mi přijde, že dosti podobnou šablonu použil i Dragon Quest XI, čili všemožné části světa inspirované ze všech koutů naší země nakombinované. Ale já to kvituji, protože každá lokace mě něčím zaujala a v žádné jsem se nenudil. Stejně tak je zde i velká pestrost nepřátel od zvířat až třeba po zombíky (díky, mohu použít do výzvy).
Hra je skvěle nadabovaná, s japonskou precizností. Má krásný hudební doprovod, ačkoliv nemohu říct, že by mi vyloženě nějaká melodie uvízla v hlavě a já si jí teď ještě pobrukoval.
Berserii jsem si velmi užil, především díky hlavnímu příběhu. Je to taková kombinace seriálu a hry, protože velkou část hry budete trávit koukáním na videa a čtením dialogů (v tomhle je super, že je téměř všechno nadabované, čili nebudete unavení). Souboje jsou velmi fajn, ale pro někoho jich může být too much. Stratégové si asi vyhrají, nicméně i s tupým mačkáním tlačítek si nejspíš vystačíte (jen nepodceňte závěrečný souboj). Kdybych dostal ještě větší volnost v samotném světě, tak by to byla hra přesně dle mého gusta.
Moje první dohrané jRPG, slávy mi. Musím říct, že jsem se docela dlouhou dobu přemlouval do tohoto žánru, ačkoliv mě nespočetně her již zaujalo, nicméně se od klasického RPG jedná o úplně jiný zážitek, který má svoje pravidla a věci, na které jsme zvyklý z cRPG tu fungují jinak nebo třeba ani nefungují. Nicméně mě vždycky moc lákalo, jak si Japonci dávají velký důraz na příběh a to rozhodlo, proč se do toho pustit.
Co mě u ToB neustále udržovalo a vlastně jsem jí v klidu dohrál za 80 hodin bez nějaké větší pauzy (což si přiznejme, u takto dlouhých her nebývá úplně obvyklé)? To byl právě hlavní příběh, který se celou dobu řítí kupředu, zbytečně nikam neodbočuje a hráče neustále drží v napětí. Dobře, napětí je asi silné slovo, protože hra nepřináší nějaké silné plot twisty, příběh je dosti předvídatelný a ani jednou jsem si neřekl wow, tak tohle jsem fakt nečekal, nicméně...
...pořád je to skvěle napsaný příběh s výbornými postavami, které si všechny oblíbíte a zapamatujete, ačkoliv každá představuje zcela jiný typologický stereotyp. Mám zde jeden příklad, který to podtrhuje. Magilou mi zprvu přišla neuvěřitelně otravná a bál jsem se, že mi otráví celou hru, nicméně na konci jsem si nedovedl putování světem bez jejích hlášek vůbec představ a do toho všeho nakonec náramně zapadla.
Dialogy jsou zdě skvělé, vtipné, ale často s nějakým posláním, zajímavou pointou či poučením. Je to kombinace emocí, ať už vtipu, zoufalství, přátelství, lásky, nenávisti... Celou dobu to balancuje na hraně dobra a zla. Hlavní hrdinka v podstatě není vůbec hrdinka a jde doslova přes mrtvoly, nicméně všechny charaktery se celou hru nějak vyvíjejí, odhalují, že na ně často (jako třeba na Magilou) musíte trochu pozměnit názor nebo ho úplně překopat. Příběh mě právě svou šedivostí hrozně bavil, navíc, když si po celou dobu hraje s emocemi hráče, tak je to úplně skvělá kombinace.
Hra je open world, ale pro mě je to spíše takový semi-open world a vysvětlím proč. Je to z důvodu, že máte jednu jasně vyhraněnou cestu, kterou se můžete vydat. Hlavní příběh nemůžete vůbec ovlivnit, side questy tu jsou jen tak, aby se neřeklo a obecně vedlejší aktivity, kterých ve světe není málo, člověka zdaleka nenaplňují tak, jako tomu třeba často bývá u západních RPG. To mě trochu mrzelo, protože svět samotný by v tomhle měl obrovský potenciál. Nicméně to zase na druhou stranu dost pomáhá hlavnímu příběhu, který budete mít neustále před očima.
Hra tedy pro mě byla především o dvou aspektech - hlavním příběhu a soubojích. Soubojů je tu hodně a to jakože opravdu hodně, hodně, hodně. Jasný, hráči dungeonů či jRPG si asi budou klepat na čelo, ale já opravdu strávil tak 30 hodin dialogy, 10 hodin putováním a 30 hodin souboji. Dost často jsem se snažil jim nevyhýbat, abych pak ke konci hry netrpěl podlevelením, ale místy už to prostě nešlo, protože to je souboj za soubojem a v podstatě děláte to samé pořád dokola. Takhle, souboje mě vlastně celou dobu dost bavili, nabízí velkou variabilitu a ani po 80 hodinách bych nedal dohromady 30% toho, co nabízí, ale ve finále i na nejtěžší obtížnost si ve valném většině vystačíte se zběsilým mačkáním tlačítek a bez přípravy taktického postupu. Jediné, kdy jsem se zapotil byl finálový souboj, kde jsem konečně spotřeboval většinu svých itemů (škoda, že tomu tak bylo před druhou částí) a pak ještě náhodní bossové. Velká výhoda soubojů totiž je i to, že vaši spolusoukmenovci vám FAKT pomáhají a můžete se na ně dost spoléhat, ale já bych se nebál ještě vyšší obtížnosti.
Jakožto zkušený jRPG hráč (jedno dohrané a jedno dohrané do poloviny) musím říct, že svět je zde krásný, ačkoliv mi přijde, že dosti podobnou šablonu použil i Dragon Quest XI, čili všemožné části světa inspirované ze všech koutů naší země nakombinované. Ale já to kvituji, protože každá lokace mě něčím zaujala a v žádné jsem se nenudil. Stejně tak je zde i velká pestrost nepřátel od zvířat až třeba po zombíky (díky, mohu použít do výzvy).
Hra je skvěle nadabovaná, s japonskou precizností. Má krásný hudební doprovod, ačkoliv nemohu říct, že by mi vyloženě nějaká melodie uvízla v hlavě a já si jí teď ještě pobrukoval.
Berserii jsem si velmi užil, především díky hlavnímu příběhu. Je to taková kombinace seriálu a hry, protože velkou část hry budete trávit koukáním na videa a čtením dialogů (v tomhle je super, že je téměř všechno nadabované, čili nebudete unavení). Souboje jsou velmi fajn, ale pro někoho jich může být too much. Stratégové si asi vyhrají, nicméně i s tupým mačkáním tlačítek si nejspíš vystačíte (jen nepodceňte závěrečný souboj). Kdybych dostal ještě větší volnost v samotném světě, tak by to byla hra přesně dle mého gusta.
Assassin's Creed: Brotherhood - The Da Vinci Disappearance
Pro: příběh, postavy, dabing, svět
Proti: obtížnost, malá svoboda, slabší vedlejší content