Max Payne 3 je řemeslně skvěle zvládnutá 3rd person shooter akce, kterých je obecně jako šafránu a už jen to z něj činí vzácný počin. Povedlo se ale navázat na legendární první dva díly série? Částečně ano, v mnoha ohledech však ale trojka za svými dvěma předchůdci výrazně pokulhává.
Max byl vždycky mašina na zabíjení. K tomu však vedla poměrně jasná a pochopitelná motivace - smrt jeho nejbližších, přes kterou se Max ani po mnoha letech ani trochu nepřenesl a stala se z něj troska utápějící své deprese v alkoholu a lécích proti bolesti - dosud zcela pochopitelné. Ve trojce však Max zabíjí úplně na jiném kontinentu nepřátele po stovkách, aniž by k tomu měl nějaký zásadní důvod. Práce sekuriťáka pro zkaženou rodinu zbohatlíků to jaksi nevysvětluje a po celou dobu hry jsem si tak říkal, co Maxe vede k tak zvláštním rozhodnutím, které v průběhu hry přicházejí. Odpověď na tuto otázku jsem nedostal.
Hratelnost je díky Euphoria enginu skvělá. Nepřátele věrohodně reagují na postřelení. Střílení a skákání v bullet timu je lepší než kdy dřív. Především pak možnost zůstat po dopadu ležet a pokračovat ve střelbě posílá hratelnost na úplně jiný level. Likvidace tuny nepřátel je tak díky tomu skvělá zábava, která i přes svou jasnou repetitivnost jen tak rychle neomrzí.
Hraní však dokonale kazí nepříliš pochopitelné schizofrenní až epileptické problikávání obrazu během snad všech cutscén, kterých je ve hře požehnaně. Ano, vím, že je Max depresivní závislák na alkoholu a lécích proti bolesti (kdo by po všech těch kulkách nebyl?), ale nepotřebuji, aby mě z toho bolela hlava i v realném životě. K tomu všemu ještě hra z nějakého důvodu obsahuje cutscénu snad při každém otevírání dveří nebo vstupu do nové místnosti, kdy mi pořád nutila do rukou pistoli a to i klidně pistoli zcela bez nábojů.
Líbí se mi, že se hra věrně drží svých předchůdců co se obtížnosti týče - není zde žádný autoheal, na těžší obtížnosti je průchod docela výzva a některé pasáže jsem musel i několikrát opakovat. Celková délka hry je pak na tento žánr a i vzhledem ke krátkosti prvních dvou dílů až překvapivě dlouhá.
Jak už zmiňuji v úvodu komentáře, MP3 je ukázkou kvality na poli technických možností tehdejší doby. Selhává však v docela zásadní oblasti, kterou je příběh/scénař a pak v některých ne zcela pochopitelných designerských rozhodnutích. Přesto se však jedná o špičku ve svém žánru nabízející spoustu hodin kvalitní zábavy. I přes vzaté velké sousto si tímto Rockstar ostudu neudělal.
Max byl vždycky mašina na zabíjení. K tomu však vedla poměrně jasná a pochopitelná motivace - smrt jeho nejbližších, přes kterou se Max ani po mnoha letech ani trochu nepřenesl a stala se z něj troska utápějící své deprese v alkoholu a lécích proti bolesti - dosud zcela pochopitelné. Ve trojce však Max zabíjí úplně na jiném kontinentu nepřátele po stovkách, aniž by k tomu měl nějaký zásadní důvod. Práce sekuriťáka pro zkaženou rodinu zbohatlíků to jaksi nevysvětluje a po celou dobu hry jsem si tak říkal, co Maxe vede k tak zvláštním rozhodnutím, které v průběhu hry přicházejí. Odpověď na tuto otázku jsem nedostal.
Hratelnost je díky Euphoria enginu skvělá. Nepřátele věrohodně reagují na postřelení. Střílení a skákání v bullet timu je lepší než kdy dřív. Především pak možnost zůstat po dopadu ležet a pokračovat ve střelbě posílá hratelnost na úplně jiný level. Likvidace tuny nepřátel je tak díky tomu skvělá zábava, která i přes svou jasnou repetitivnost jen tak rychle neomrzí.
Hraní však dokonale kazí nepříliš pochopitelné schizofrenní až epileptické problikávání obrazu během snad všech cutscén, kterých je ve hře požehnaně. Ano, vím, že je Max depresivní závislák na alkoholu a lécích proti bolesti (kdo by po všech těch kulkách nebyl?), ale nepotřebuji, aby mě z toho bolela hlava i v realném životě. K tomu všemu ještě hra z nějakého důvodu obsahuje cutscénu snad při každém otevírání dveří nebo vstupu do nové místnosti, kdy mi pořád nutila do rukou pistoli a to i klidně pistoli zcela bez nábojů.
Líbí se mi, že se hra věrně drží svých předchůdců co se obtížnosti týče - není zde žádný autoheal, na těžší obtížnosti je průchod docela výzva a některé pasáže jsem musel i několikrát opakovat. Celková délka hry je pak na tento žánr a i vzhledem ke krátkosti prvních dvou dílů až překvapivě dlouhá.
Jak už zmiňuji v úvodu komentáře, MP3 je ukázkou kvality na poli technických možností tehdejší doby. Selhává však v docela zásadní oblasti, kterou je příběh/scénař a pak v některých ne zcela pochopitelných designerských rozhodnutích. Přesto se však jedná o špičku ve svém žánru nabízející spoustu hodin kvalitní zábavy. I přes vzaté velké sousto si tímto Rockstar ostudu neudělal.
Torment: Tides of Numenera
Pro: audivizuální zpracování, gameplay, dabing, pocit ze střelby, obtížnost
Proti: schizofrenní/epileptické problikávání v cutscénách, repetitivní, scénář, přepínání zbraní, počet nepřátel