Tohle bude zase trochu osobní.
Diablo II je jedna z těch mála her, které dokázaly veškerý hype a očekávání naplnit, v případě Diabla pak přímo předčít.
Nikdy jsem nebyl velký nadšenec do jedničky, asi hlavně, že mi v té době přišla těžká a strašidelná. Zato do dvojky jsem se ponořil na jeden nádech a byl problém dostat mě zpátky na hladinu všedních dnů - dodnes vzpomínám na to, jak se mé původní nenadšení z letní angíny proměnilo v jedny z nejlepších prázdnin, a to když jsme s bratrancem propojily dva počítače kabelem a společně coby Amazonka a Paladin (já) prošli celou hru až na konec. Neopakovatelné a stěží přenositelné zážitky.
Pokusím-li se o trošku racionální zhodnocení, pak i s odstupem doby a opětovném hraní je prostě složité hledat na tomto skvostu chyby. Připočteme-li i následující rozšíření, nabízí hra opravdu pestrý výběr archetypů a potenciál pro znovuhratelnost je tak vysoký - tomu samozřejmě výrazně napomáhá i procedurální generování lokací, které v případě Diabla opravdu až na malé výjimky funguje velmi dobře. Character progression má skvělý design, člověk se těší na odemykání dalších nových schopností a jejich používání proti zástupům pestrých a zákeřných nepřátel, jimž přinášíte zhoubu s cílem potlačit zlo v temném a depresivním světe.
Ta největší přednost Diabla podle mě tkví v tom, že autoři velmi dobře definovali, co chtějí udělat a makali na tom, aby všechny aspekty jejich díla (environment, character a level design, combat, core loop,...) pracovaly v harmonii jako skvěle promazaný stroj a libozvučný orchestr současně s jediným cílem - přinést na monitory to nejlepší akční RPG. Nic navíc, žádné kompromisy, žádné nepodstatné blbiny. A je to sakra znát.
Už jen psaní této recenze ve mě probudilo chuť si jít dvojku rychle zahrát, jenom hodinku...nebo dvě.
Tajně doufám, že čtvrtý díl se stane duchovním nástupcem dvojky a přinese závan nostalgie, okořeněný o vychytaný herní zážitek těžící ze čtvrt století tradice a současných technologických možností.
Diablo II je jedna z těch mála her, které dokázaly veškerý hype a očekávání naplnit, v případě Diabla pak přímo předčít.
Nikdy jsem nebyl velký nadšenec do jedničky, asi hlavně, že mi v té době přišla těžká a strašidelná. Zato do dvojky jsem se ponořil na jeden nádech a byl problém dostat mě zpátky na hladinu všedních dnů - dodnes vzpomínám na to, jak se mé původní nenadšení z letní angíny proměnilo v jedny z nejlepších prázdnin, a to když jsme s bratrancem propojily dva počítače kabelem a společně coby Amazonka a Paladin (já) prošli celou hru až na konec. Neopakovatelné a stěží přenositelné zážitky.
Pokusím-li se o trošku racionální zhodnocení, pak i s odstupem doby a opětovném hraní je prostě složité hledat na tomto skvostu chyby. Připočteme-li i následující rozšíření, nabízí hra opravdu pestrý výběr archetypů a potenciál pro znovuhratelnost je tak vysoký - tomu samozřejmě výrazně napomáhá i procedurální generování lokací, které v případě Diabla opravdu až na malé výjimky funguje velmi dobře. Character progression má skvělý design, člověk se těší na odemykání dalších nových schopností a jejich používání proti zástupům pestrých a zákeřných nepřátel, jimž přinášíte zhoubu s cílem potlačit zlo v temném a depresivním světe.
Ta největší přednost Diabla podle mě tkví v tom, že autoři velmi dobře definovali, co chtějí udělat a makali na tom, aby všechny aspekty jejich díla (environment, character a level design, combat, core loop,...) pracovaly v harmonii jako skvěle promazaný stroj a libozvučný orchestr současně s jediným cílem - přinést na monitory to nejlepší akční RPG. Nic navíc, žádné kompromisy, žádné nepodstatné blbiny. A je to sakra znát.
Už jen psaní této recenze ve mě probudilo chuť si jít dvojku rychle zahrát, jenom hodinku...nebo dvě.
Tajně doufám, že čtvrtý díl se stane duchovním nástupcem dvojky a přinese závan nostalgie, okořeněný o vychytaný herní zážitek těžící ze čtvrt století tradice a současných technologických možností.
Helldivers II
Pro: Character progression, worldbuilding a level design, combat, znovuhratelnost
Proti: Návykovost