Nostalgicky trapný béčkový příběh, postavy tak cringe, že jsem při cut-scénách musel odvracel zrak a v neposlední řadě dost okatě vystrčené mechaniky a předměty nezapadající do daného světa. Tím by se dalo skončit a hru odsoudit, pokud by to však nebyla tak atmosférická pecka s herním stylem, který se v záplavě hypermoderních her už skoro nevidí.

Dvojku jsem hrál víceméně hned po jedničce a dumal, jak že to ten další díl může být udělaný, že to určitě nemůže být takové (dobré) retro, jako jednička. Myslel jsem, že půjde prostě jen o third person zombie akci/horor, ale světe div se, ta hra opravdu svoje geny nezapře.

Kouzelně pomalé tempo, syslení inventáře, strach, intenzita prostředí a nepřátel, nereálné ale uspokojivé odkrývání prostředí (mapy) ale především – ta policejní stanice. Stejně jako v prvním díle sídlo s duší, i zde je policejní stanice středobodem dění a prozkoumávat jí je herně radost. Opravdu na mě dýchla atmosféra starých časů, kdy si pomale prozkoumávám místnost po místnosti, řeším hádanky, nepřátelských setkání po málu, zato téměř všechny setkání zapamatovatelné, plním inventář (na rozdíl od ostatních jsem teda nepocítil nedostatek nábojů, na konci hry jsem měl absurdní množství nábojů i léčení, opravdu absurdní) a posouvám se v ději bez hektického tempa s pocitem, že jde o unikátní průchod. Celé by se to dalo popsat frází „komorní zážitek“.

To, co je na RE2 skvělé, jsou ty unikátní, na první pohled obyčejné zážitky, které hra generuje svými herními pravidly na relativně malé ploše. Ne každá hra vás donutí zastavit se na pár minut a nahlas spekulovat, přemýšlet či vzpílat přímo ke hře, dumat, zda ten ležící zombík je opravdu mrtvý, zda mu zkusím pro jistotu střelit do hlavy, ztratit tak zbytečně kulku nebo ho vlastně rovnou „vzbudit“, když bych se kolem něj mohl jen proplížit, nebo ho uplně ignorovat stejně jako tu léčivou bylinu vedle něj, plánovat únikovou trasu, proklínat vypnutá světla nebo se cítit jen trapně za veškeré to plánování, protože ten zombík se vůbec nepohne, když se se staženými půlkami rozhodnete pro tu blbou kytku rychle vzít a pelášit zpět…. Abyste pak o pět minut později s hrůzou v očích pomale nakukovali za každý roh, protože ten zombík tak už při druhé návštěvě neleží a nikdo vám neřekne, kde je. Strach z neznáma by se dal krájet.

O to větší škoda, že prostředí mimo policejní stanici a okolí, především pak ten závěr, už má do té komorní atmosféry daleko. Přesto se jedná o výborný titul, a těším se na další díly.

Hráno za Claire, dohrány všechny survivors. Později určitě zkusím druhý průchod za Leona ve VRku.