Před hraním Arkham City jsem si nezávisle střihnul seriálový Gotham a musím říct, že to byl přesně ten origin, který jsem k Batmanovi vždycky potřeboval a důvod, proč jsem si před lety Arkham Asylum nedokázal užít tolik, jako dneska Arkham City.

A je to skvělá hra. Arkham City je ze své podstaty o dost větší a otevřenější, než byl arkhamský blázinec, ale zároveň to není takový ten typ otevřeného světa, který by svou velikostí ubíjel. Naopak je mapa zaplněná obsahem a zábavnými hádankami, že jsem pomalu nevěděl kam dřív skočit. A to je další věc - kde jsou různé collectibly u jiných her spíše otrava, tady se za nimi téměř pokaždé skrývá nějaký chytlavý logický puzzle.

Je to už řádka let, co jsem dohrál Arkham Asylum, takže jsem do tohoto dílu šel v podstatě opět nanovo a musím se přiznat, že jsem s ovládáním ze začátku trochu bojoval. Hra není složitá, ovládání ve finále taky není špatné, ale na rozdíl od jiných her chvíli trvá, než přejde do krve (a taky než si hráč vylepší vybavení, především přitahovací hák). Jakmile si to ale sedne, tak je to jedna báseň a přelet napříč celým městem je otázkou doslova 1-2 minut a to ještě proto, že je herní plocha strukturovaná do jakéhosi tvaru zlehka připomínajícího písmeno U.

Příběhově to moc nestojí za řeč. Dostal jsem zhruba to, co jsem od komiksovky očekával - hromadu záporáků, které je potřeba porazit nebo přechytračit. Hlavní příběhová linka je ale tak krátká a tak moc v nepoměru se (zábavným) vedlejším obsahem, že jsem ji téměř nevnímal, což je oproti kompaktnějšímu a ucelenějšímu Arkham Asylum spíše krok zpátky. Svou přeplácaností a snahou narvat všechny myslitelné antagonisty do prostoru několika málo misí je to nesourodá směsice bizarností, která více než moderní temné Batmany připomíná spíše rozjuchané animované seriály z devadesátek. Směsice, kterou jsem si však tentokrát, především díky lepší znalosti lore a všech těch obskurních postaviček, dokázal užít o poznání více. Stále ale zejména nejvíce pro tu hratelnost.