Soulstice je rozporuplná hra. Jde o takový ten kousek, který vás často hodně a vehementně rozčiluje, ale přesto ho máte rádi. V konečném důsledku mě tak mrzí, že je hra (velmi pravděpodobně) komerční propadák a pokračování tak nejspíš nebude. Přijde mi totiž, že napodruhé by to začínající studio vyšvihlo podstatně lépe.

Svět je (už zase) na pokraji apokalypsy. Nad velkolepým městem Ilden se otevřela trhlina mezi dvěma světy, ze které proudí zástupy dávných nepřátel, jež si podmanily a zdeformovaly i místní obyvatelstvo. Ve snaze zabránit katastrofě vysílá tajuplný Řád na místo tři elitní popelavé rytíře tvz. Chiméry. Jednou z nich je i zuřivá Briar a pokorná Lute. Hra klade poměrně značný důraz na vyprávění příběhu a i přes některé klišé jde o vcelku zajímavý děj v slušně načrtnutých kulisách.

Soulstice vůbec nevyšel na starou generaci konzolí, což je vlastně pořádný paradox. Působí totiž v lecčems staromilsky až zastarale. Hned po spuštění vás přivítá dnes už prakticky vymýcený prvek akčních her v podobě šílené fixní kamery, na kterou budete soustavně nadávat. Hlavně některé plošinovkové sekce jsou vyloženě ve zdejším podání "lahůdka" pro vaše nervy. Na rozmary šíleného kameramana si jde sice časem zvyknout, pachutě se však nezbavíte až do konce.

Příliš dobře nefunguje ani systém checkpointů, který dovede zbytečně frustrovat a jste nuceni opakovat před souboji klidové pasáže a sbírat suroviny. Prostředí je zpočátku vlastně celkem hezké a nechybí mu atmosféra, bohužel se postupem času vkrádá stereotyp a úvodní město vlastně neopustíte už do samotného konce hry. Soulstice tak trochu neví, kdy skončit. Na druhou stranu je závěrečná část hodně nabitá a soubojů z řadovými nepřáteli ubývá. Těch pětadvacet kapitol se tak zvládnout dá. Na opětovné puštění hry v nově odemknuté obtížnosti jsem však chuť už rozhodně neměl.

Naštěstí tvůrci nezůstali u oživování starých mechanismů, které měli nechat ležet v propadlišti videoherních dějin. Do své hry zakomponovali neotřelý systém aur, který se promítá do soubojových i průzkumných pasážích. Nepřátele jsou zjednodušeně řazení do tří skupin, přičemž první můžete mlátit jak se vám zlíbí a nakonec se rozpadnou na kaši, další dvě jsou však zranitelné pouze s aktivovanou aurou. Ty však nemůžete mít zapnuté pořád, jelikož se tím Lute rychle vyčerpává a v hraničním případě může i na chvíli zmizet. Vzhledem k tomu, že zajišťuje veškerou obranu dvojice, je to rázem celkem prekérka.

Souboják naštěstí funguje a je rozhodně jedním z taháků hry.  Kromě systému aur se zakládá také na stále se rozšiřujícím arzenálu zbraní, přičemž každá má kromě jasných výhod i svoje úskalí. Ostnatý bič si hravě poradí se zástupy základních nepřátel, ale ty odolnější pouze lechtá, luk hravě sestřelí létající nepřátele k zemi, ale proti skupinám nepřátel vám příliš nepomůže.  Střídání zbraní je nezbytné kvůli různým třídám nepřátel i lepšímu skóre. Systém je to v kombinaci s aurami dostatečně komplexní a baví.

Na hře je vidět potenciál, který zůstal naplněn pouze v soubojích. Když však zatnete zuby, začnou četné zápory blednout a vy se začnete obstojně bavit. Navíc je hra trochu překvapivě lokalizovaná na češtiny. Pokud vás tak svědí prstíky v očekávání dalšího dílu DMC, dejte Soulstice šanci. 

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde   můžete také nalézt kompletní recenzi)