Po druhém díle Deponie plného chaosu jsem vůbec neváhal a vzhledem k neukončenému příběhu se okamžitě pustil do dílu třetího s názvem Goodbye Deponia. Zdali dojde k samotnému dokončení teď už epického příběhu, v to jsem prakticky doufal, ale zároveň se na něj hodně těšil.
A těšení nepřišlo zkrátka. Zatímco první díl Deponia byl ještě takový decentní, rozkoukávací. Druhý díl Chaos on Deponia pak hodně zašmodrchaný a zapeklitý, tak třetí díl Goodbye Deponia je přesně to, co si představíte pod pojmem finále. Epické, velikášské, prostě podařené na všech frontách. Jinak to ani nelze nazvat.
Pokud začnu u těch klasických chvál, které jsem vlastně nevynechal ani u předchozích dílů, tak prim tu má samozřejmě hudba, která je opět set sakra vydařená. Kromě hudby nicméně i dabing, jehož kvality jsou devízou této trilogie. No a v neposlední řadě náročnost, která je místy za hranicí šílenství. Hlavně proto, že celý ten svět Deponie je tak ulítlej, že pospojit cokoliv tu získává naprosto nový rozměr. I po příběhové stránce by se naši přední mistři brakové literatury - Kulhánek s Kotletou - mohli bez problémů se světem Deponie měřit.
To, co mě ale donutilo dát o pět procentních bodů více oproti předchozím dílům je především prostředí, ve kterém se hra odehrává. Jsou tu místa, která jsou ještě o chlup zábavnější, než v předchozích dílech. Především hotel Menetekel, ale pak i vysloveně vydařené sci-fi finále, které burcuje děj až do totálního extrému.
Zatímco ve druhém dílu jste ale roztrojili osobnost Goal, zde se roztrojíte Vy sám. Pravda, místy jsem se v tom už solidně ztrácel, ale nával vtipu mě nenechal v klidu a tak jsem se i tak výsostně dokázal bavit. Dokonce i minihry tu baviliy o chlup více nežli obvykle. Možná i proto, že alespoň u nich ta náročnost o ten pověstný chlup klesla, což jsem v kontextu se zbytkem hry velice rád ocenil.
Je pravda, že teď už mnoho let po vydání vím, že hra dostala do vínku ještě čtvrtý díl. Původně je ale znát, že toto mělo být finále. Finále, které po dohrání hry nepustíte z mysli. Věřte my. Objeví se tu všechny známé postavy, které máte rádi více či méně. Celé to chytne takový zajímavý přesah, že po těch desítkách hodin hraní se konečně dostáváte do fáze série, kterou rádi nezapomenete a najednou to finále...to finále. No, moc jsem nepřemýšlel nad tím, jestli si mám čtvrtý díl pustit. Být to před osmi lety, asi bych si poplakal, ale takhle se můžu s radostí činit, zběsile klikat na myšku a užívat si tenhle střelený, ale nesmírně poutavý příběh Rufuse - největšího idiota v herní branži, kterého nelze nemít rád.
A těšení nepřišlo zkrátka. Zatímco první díl Deponia byl ještě takový decentní, rozkoukávací. Druhý díl Chaos on Deponia pak hodně zašmodrchaný a zapeklitý, tak třetí díl Goodbye Deponia je přesně to, co si představíte pod pojmem finále. Epické, velikášské, prostě podařené na všech frontách. Jinak to ani nelze nazvat.
Pokud začnu u těch klasických chvál, které jsem vlastně nevynechal ani u předchozích dílů, tak prim tu má samozřejmě hudba, která je opět set sakra vydařená. Kromě hudby nicméně i dabing, jehož kvality jsou devízou této trilogie. No a v neposlední řadě náročnost, která je místy za hranicí šílenství. Hlavně proto, že celý ten svět Deponie je tak ulítlej, že pospojit cokoliv tu získává naprosto nový rozměr. I po příběhové stránce by se naši přední mistři brakové literatury - Kulhánek s Kotletou - mohli bez problémů se světem Deponie měřit.
To, co mě ale donutilo dát o pět procentních bodů více oproti předchozím dílům je především prostředí, ve kterém se hra odehrává. Jsou tu místa, která jsou ještě o chlup zábavnější, než v předchozích dílech. Především hotel Menetekel, ale pak i vysloveně vydařené sci-fi finále, které burcuje děj až do totálního extrému.
Zatímco ve druhém dílu jste ale roztrojili osobnost Goal, zde se roztrojíte Vy sám. Pravda, místy jsem se v tom už solidně ztrácel, ale nával vtipu mě nenechal v klidu a tak jsem se i tak výsostně dokázal bavit. Dokonce i minihry tu baviliy o chlup více nežli obvykle. Možná i proto, že alespoň u nich ta náročnost o ten pověstný chlup klesla, což jsem v kontextu se zbytkem hry velice rád ocenil.
Je pravda, že teď už mnoho let po vydání vím, že hra dostala do vínku ještě čtvrtý díl. Původně je ale znát, že toto mělo být finále. Finále, které po dohrání hry nepustíte z mysli. Věřte my. Objeví se tu všechny známé postavy, které máte rádi více či méně. Celé to chytne takový zajímavý přesah, že po těch desítkách hodin hraní se konečně dostáváte do fáze série, kterou rádi nezapomenete a najednou to finále...to finále. No, moc jsem nepřemýšlel nad tím, jestli si mám čtvrtý díl pustit. Být to před osmi lety, asi bych si poplakal, ale takhle se můžu s radostí činit, zběsile klikat na myšku a užívat si tenhle střelený, ale nesmírně poutavý příběh Rufuse - největšího idiota v herní branži, kterého nelze nemít rád.
Four Last Things
Pro: Je znát, že se jedná o vyvrcholení celé trilogie. Příběh nabírá neuvěřitelných obrátek, minihry jsou hratelnější, hudba je skvělá (hlavně od barda) a atmosféra neutuchající...
Proti: ...jen ta obtížnost je na absolutní úrovni. Možností je mnoho, svět Deponie je tak absurdní, že se může stát cokoliv, a tak tu logika postrádá logiku a hlavní devizou zůstává to všechno ostatní.