Víc! Víc!!! VÍÍÍÍÍÍÍCCCC!!! Mooooooore! Víc démonů, víc krve, víc Dooma! A tak se zrodil Doom 2...
Doom 2 je překvapivě na první pohled nerozeznatelný od svého předchůdce Doom , přesto však jsem hru vždy považoval za mnohem zábavnější. Vše, co první Doom svým enginem naznačil, dotáhl Doom 2 k dokonalosti. Při aktuálním 3D akčním tažení jsem si říkal, zda má adorace Dooma 2 jako krále doomovek není způsobena jen nostalgií (koneckonců to byla jedna z prvních 3D akcí, která se mi dostala pod ruce, dlouho před Doomem 1), ale po jejím dnešním dohrání mohu říct, že to jen o nostalgii není. Drobné úpravy v mezích zákona totiž byla ta trocha exotického koření, které z dobrého jídla udělá nadpozemskou manu. I když z ní, to nepopírám, je na hony cítit pekelná síra.
V následujících odstavcích zanesu pár sov do Athén. To se sice zdá býti zbytečnou činností. Přesto však by porovnání s Doomem a stručná charakteristika Dooma 2 neměly ve správném článku o této legendě chybět. Tedy: Doom 2 nabízí 30+2 levely. Ty jsou rozděleny do tří tematických celků oddělených psaným textem (jsme v roce 1994) - vojenské základny, městské levely a peklo.
Vojenské základny navazují na původního Dooma a přestože i zde je občas vidět záblesk geniality, oproti původnímu Doomovi nabízejí pouze členitější terén, větší mapy, jinak jde jen o mírný pokrok v mezích zákona. Městské levely opravdu navozují pocit města, ale mnohdy jsou až příliš bludišťoidní a členité a některé z nich považuji za nejslabší levely celého druhého dílu (Downtown, Industrial Zone,...). Tady jsem poprvé uvažoval o srážce bodů. To je však nahrazeno pekelnými levely. Ty jsou menší, sevřenější, architektonicky dokonalé a ždímou doomovský engine na maximum. Standardně si hry spíše nepamatuji, ale v pekle není jediný level, který bych si nevybavil a neměl s ním spojené příjemné vzpomínky. Zábavné Barrels o' Fun, nenáviděné plošinky v The Chasm, pohodové The Abandoned Mines, hudebně dokonalé Monster Condo či členitý The Living End, ty všechny mám pevně vryté do paměti a považuji je za jedny z nejlepších levelů v 3D akcích vůbec. Poslední třetina Doomu 2 je jízda.
Kromě zlepšené architektury levelů přinesl Doom 2 něco málo nových nepřátel, mezi nimi vyčnívá obzvláště originální Arch-vile. Levely jsou větší, prostornější a poprvé v 3D akčních hrách zaplaví hra hráče rojem nepřátel (a to i na nejjednodušší úroveň). Hordy ječících útočících monster mají tedy svůj původ právě ve 2. Doomu. Musím říct, že mi otevřenější levely sedly víc a i když nemám nic proti Wolfensteinovským bludištím (ale nesmí to být extrém), v otevřenějších arénách se mi obecně lépe dýchá.
Co by to bylo za akční hru, kdyby neměla zábavné a originální zbraně? Doom 2 nabízí "pouze" legendární medvědobijku, ale tato zbraň je pro mě asi nejoblíbenější bouchačkou v dějinách 3D akčních her. Téměř celého Dooma 2 až na levely 1 (logicky), část 29 a 30 jsem odehrál takřka pouze s ní a ke konci se mi dařilo na klávesnici likvidovat brokovnicí cacodemony, pekelné barony či arch-villy takřka bez zranění (OK, hrál jsem na jednoduchou obtížnost, ale i tak...). Jestliže jako agnostik skončím v pekle, doufám, že se nade mnou víla sudička slituje a nadělí mi na cestu právě medvědobijku, protože s ní bude pobyt v pekle výrazně zábavnější.
Doom 2 přišel, viděl, zvítězil. Usedl na trůn 3D akcí a aspoň pro mne na něm dosud zůstal pevně usazen a zůstane na něm navždy. Ano, přišli další, zkoušeli uspět tu humorem (Duke Nukem 3D ), tu mouselookem (The Terminator: Future Shock ), tu dokonalým 3D zážitkem (Quake ), jindy příběhem a herními skripty (Half-Life ), ale na ty všechny Doom 2 jen důstojně shlíží ze svého trůnu z kostí a lebek. Doom 2 byl, je a bude.
Doom 2 je překvapivě na první pohled nerozeznatelný od svého předchůdce Doom , přesto však jsem hru vždy považoval za mnohem zábavnější. Vše, co první Doom svým enginem naznačil, dotáhl Doom 2 k dokonalosti. Při aktuálním 3D akčním tažení jsem si říkal, zda má adorace Dooma 2 jako krále doomovek není způsobena jen nostalgií (koneckonců to byla jedna z prvních 3D akcí, která se mi dostala pod ruce, dlouho před Doomem 1), ale po jejím dnešním dohrání mohu říct, že to jen o nostalgii není. Drobné úpravy v mezích zákona totiž byla ta trocha exotického koření, které z dobrého jídla udělá nadpozemskou manu. I když z ní, to nepopírám, je na hony cítit pekelná síra.
V následujících odstavcích zanesu pár sov do Athén. To se sice zdá býti zbytečnou činností. Přesto však by porovnání s Doomem a stručná charakteristika Dooma 2 neměly ve správném článku o této legendě chybět. Tedy: Doom 2 nabízí 30+2 levely. Ty jsou rozděleny do tří tematických celků oddělených psaným textem (jsme v roce 1994) - vojenské základny, městské levely a peklo.
Vojenské základny navazují na původního Dooma a přestože i zde je občas vidět záblesk geniality, oproti původnímu Doomovi nabízejí pouze členitější terén, větší mapy, jinak jde jen o mírný pokrok v mezích zákona. Městské levely opravdu navozují pocit města, ale mnohdy jsou až příliš bludišťoidní a členité a některé z nich považuji za nejslabší levely celého druhého dílu (Downtown, Industrial Zone,...). Tady jsem poprvé uvažoval o srážce bodů. To je však nahrazeno pekelnými levely. Ty jsou menší, sevřenější, architektonicky dokonalé a ždímou doomovský engine na maximum. Standardně si hry spíše nepamatuji, ale v pekle není jediný level, který bych si nevybavil a neměl s ním spojené příjemné vzpomínky. Zábavné Barrels o' Fun, nenáviděné plošinky v The Chasm, pohodové The Abandoned Mines, hudebně dokonalé Monster Condo či členitý The Living End, ty všechny mám pevně vryté do paměti a považuji je za jedny z nejlepších levelů v 3D akcích vůbec. Poslední třetina Doomu 2 je jízda.
Kromě zlepšené architektury levelů přinesl Doom 2 něco málo nových nepřátel, mezi nimi vyčnívá obzvláště originální Arch-vile. Levely jsou větší, prostornější a poprvé v 3D akčních hrách zaplaví hra hráče rojem nepřátel (a to i na nejjednodušší úroveň). Hordy ječících útočících monster mají tedy svůj původ právě ve 2. Doomu. Musím říct, že mi otevřenější levely sedly víc a i když nemám nic proti Wolfensteinovským bludištím (ale nesmí to být extrém), v otevřenějších arénách se mi obecně lépe dýchá.
Co by to bylo za akční hru, kdyby neměla zábavné a originální zbraně? Doom 2 nabízí "pouze" legendární medvědobijku, ale tato zbraň je pro mě asi nejoblíbenější bouchačkou v dějinách 3D akčních her. Téměř celého Dooma 2 až na levely 1 (logicky), část 29 a 30 jsem odehrál takřka pouze s ní a ke konci se mi dařilo na klávesnici likvidovat brokovnicí cacodemony, pekelné barony či arch-villy takřka bez zranění (OK, hrál jsem na jednoduchou obtížnost, ale i tak...). Jestliže jako agnostik skončím v pekle, doufám, že se nade mnou víla sudička slituje a nadělí mi na cestu právě medvědobijku, protože s ní bude pobyt v pekle výrazně zábavnější.
Doom 2 přišel, viděl, zvítězil. Usedl na trůn 3D akcí a aspoň pro mne na něm dosud zůstal pevně usazen a zůstane na něm navždy. Ano, přišli další, zkoušeli uspět tu humorem (Duke Nukem 3D ), tu mouselookem (The Terminator: Future Shock ), tu dokonalým 3D zážitkem (Quake ), jindy příběhem a herními skripty (Half-Life ), ale na ty všechny Doom 2 jen důstojně shlíží ze svého trůnu z kostí a lebek. Doom 2 byl, je a bude.
Pro: Architektura levelů, nová monstra, medvědobijka, víc střílení než bloudění, akce, akce a zase akce.
Proti: Některé městské levely jsou trochu slabší.