Jmenuji se Charles Reed. Jsem detektiv. Soukromý. Detektiv. Blbě poslední dobou spím, zdá se mi o chapadlech. Sice jsem 'četl' Sen o Rybářově Ženě, ale nemyslím si, že to může být tím. Jsem přeci jen poctivý asexouš a říkám věci jako "je čas to rozlousknout", a to se vší bezuzdnou energií píchnuté pneumatiky. Ne, tato chapadla musí mít jiný původ. A jsem sice prudce inteligentní očko, a dokonce po vzoru božského Sherlocka i já vlastním palác myšlenek, ale nevím, nějak nevidím nic zvláštního či podezřelého na té pozvánce se odpíčit do záhadného, od zbytku světa značně odříznutého, potápějícího se městečka. Hlavně ať se zbavím těch snů, nespím už třetím týdnem a je to na mně již solidně znát.

Jsem na místě a během prvních deseti minut potkávám místního kultistu, vyšetřuju zločin vraždy a šílenství, zakopávám o metrákový sliz, a narážím na komparzisty z Planety opic a chystané hrané předělávky Hledá se Nemo. Nicméně jsem až moc vyčerpán a ztrhán bezesným životem na to, abych se nad čímkoliv z toho sebemíň pozastavil a všiml si, že jsem v zemi Kutululu. Posílají mě do krámu, který podle mapy je 10m přes ulici, ale cesta je zatopená. Půlka celého města je zatopená. Plavat se mi v kvádru a se svým varlatovým báglem nechce, kór ne vodou plné nenasytných úhořů, naštěstí se zdejší obyvatelé ale opatřili loďkami poháněnými motory z Mountfieldovských sekaček na trávu, takže možná tam dorazím až za tmy, ale důležité je, že zůstanu suchý. Chm, mám chvíli čas a chuť se jen tak projít a podumat si. Nacházím další opuštěný krámek bez dveří, je krásný slunečný den, i zdejší lid si počasí užívá natolik, že kolem krámku vyšlapávají čtverce a kolečka. Ouha, v krámku mě vítá jakýsi zmutovaný buldog, v sebeobraně instinktivně tasím Colt a snažím se ho zbavit jeho trápení. Asi je to ale vyhlášený buldog, poněvadž po mě střílí i ogaři zvenčí. Na ty už ani v sebeobraně raději nestřílím, protože z toho bych se okamžitě stejně zcvoknul a zemřel, neboť jsou bezesporu nevinní. Musím alespoň vzdáleně věřit, že když už střílím, tak střílím na gaunery a kriminálníky, to je přeci pochopitelné. Rozhodně nejsem v žádné střílecí kovbojce. 

Jsem totiž v detektivce! Sbírám důkazy a dělám z nich závěry. Od toho tu jsem. Kdybych dopředu věděl, jaký zápřah zde dostanou má lejtka, byl bych si na cestu přibalil proteinové tyčinky, ale nevadí, zvládám. Kdybych byl dopředu věděl, že krom těch pustoprázdných, dokonale mrtvých ulic budu párkrát trajdat i po mořském dnu v potapěčském skafandru, byl bych se zkusil i na to připravit, ale nevadí, i toto vlastně naprosto bez problému zvládám. Jsem sice očividný ochlasta, ale minimálně v tomto ovzduší se projevuje má zcela topová kondice. Žádné monstrum mě nerozhodí, střílím s dokonalou muškou, munice je všude habaděj a i když zrovna není, jsem i čaroděj z MacGyverovy školy a stačí mi tak po kapsách nahrabat prázdnou nábojnici a trochu střelného prachu a v mžiku si dovedu zpotvořit funkční palebnou rezervu do pistolky, revolveru, tomíka, čehokoliv. A třeba z takového chlastu - buřt jakého - a spirálové pružiny s přehledem vyšlehám účinnou léčivou injekci i psychický uklidňovák. Ještě že se krom těch zmutovaných buldogů a vzbuzených potratů všude po městě právě tento matroš tak štědře válí. 

Už mi z toho fakt šplouchá na maják. Jsem já opravdu fyzicky i psychicky zdrcený soukromý detektiv ve světě nevyslovitelných hororů, nebo jsem jen trochu méně veselý, nesouložící Indiana Jones ve světě hororů naprosto obyčejných?