Nemůžu se ubránit dojmu, že Scorn je ve všech směrech tou nejvěrnější herní adaptací, jakou si mohla díla Gigera zasloužit. A i přes všechna designová rozhodnutí, herní mechaniky a volbu výpravy příběhu, které spoustu hráčů štvou, je Scorn podle mě přesně takovým, jakým měl být. S tímto pocitem, stejně jako s dojetím, jsem po dohrání od hry odcházela. Hru jsem vyhlížela roky a s blížícím se datem výdání měla obavy, zda se jednak znovu neodloží, a pak zda bude po tak dlouhém a komplikovaném vývoji působit dostatečně celistvým dojmem.
Od začátku do konce se kocháte správně hnusáckými kulisami, žasnete nad tím, jak detailně je tenhle napůl organický a zároveň nákazou zasažený svět vykreslen. Já byla nadšená z každého zákoutí, hrany, mechanismu, pulzujících mas i zvláštních nepřátel. Na první pohled může působit jako bludiště, člověk se v tomhle cizím a neokoukaném světě nemá zdá se čeho chytit a podle čeho zorientovat. Nakonec je to však vcelku lineární záležitost a zdání pouze klame. Tohle vše, stejně jako tempo hry, je podtrhnuto ze začátku nenápadným zvukovým podkresem a čím dál se dostáváte, tím více přidává na dramatičnosti.
Řešení logických hádanek je něco, na co jsem se těšila a chovala k nim respekt. Ty svou úrovní obtížnosti splnily má očekávání. A nezlobila bych se, kdyby jich bylo více. Co se týče našeho vybavení, tak jsem se naopak bála, že hra bude na můj vkus příliš akční - a že byl trailer pro mnohé nejspíš dost zavádějící nebo jsme si to zkrátka jen vysvětlili špatně. Ve výsledku mě potěšilo, že chvil, kdy je nutné se bránit a útočit, nebylo tolik a nebo se jim dalo s menší dávkou trpělivosti přímo vyhnout. Gunplay je krkolomný, pomalý, přidává na napětí a nervozitě. Osobně mám pocit, že přesně takový měl být a vše je do detailů promyšleným záměrem.
Příběh ve hře je, a stejně jako herní mechaniky, logické hádanky i posun hrou si ho musí hráč vydedukovat a interpretovat zcela sám. (A nebo se začíst do nespočtu internetových dohadů). Pro mě osobně byl Scorn o znovuzrození, naději, neúspěchu, selhání - jak společnosti, tak o tom osobním, osudu, odmítnutí, frustraci, zavrhnutí, odhodlání, zanedbání, nákaze, o boji proti nevyhnutelnému a stavění vzdušných zámků. Je to čirá zoufalost a beznaděj, dívat se na něco, co je tak blízko a zároveň daleko. Ale nic s tím už neuděláme. Zbývá se jen s tímto faktem smířit. Pro mě byl konec, a že se opět opakuju, přesně takovým, jakým měl podle mě být.
Pořád mi v hlavě šrotuje, zda Scornu nedat 100%. Nejspíš jsem na vážkách kvůli délce hry, kterou bych brala delší. Více logických hádanek, ač věřím, že jsou nadávkovány správně, by mě taky potěšilo, a nakonec, i když jsem zastáncem konce příběhu, tak jak je, nebránila bych se více variantám.
Nevím, jsem dojatá, nadšená a zároveň vím, že jsem ještě nevyčerpala všechny možnosti. Scorn se tímto pro mě stává něčím výjimečným a pravděpodobně záležitostí, ke které se budu pravidelně vracet.
P.S.: Nejvíce mě na tom všem mrzí, že si Scorn nemohl sám Giger zahrát nebo alespoň zhlédnout v jeho finální podobě.
Od začátku do konce se kocháte správně hnusáckými kulisami, žasnete nad tím, jak detailně je tenhle napůl organický a zároveň nákazou zasažený svět vykreslen. Já byla nadšená z každého zákoutí, hrany, mechanismu, pulzujících mas i zvláštních nepřátel. Na první pohled může působit jako bludiště, člověk se v tomhle cizím a neokoukaném světě nemá zdá se čeho chytit a podle čeho zorientovat. Nakonec je to však vcelku lineární záležitost a zdání pouze klame. Tohle vše, stejně jako tempo hry, je podtrhnuto ze začátku nenápadným zvukovým podkresem a čím dál se dostáváte, tím více přidává na dramatičnosti.
Řešení logických hádanek je něco, na co jsem se těšila a chovala k nim respekt. Ty svou úrovní obtížnosti splnily má očekávání. A nezlobila bych se, kdyby jich bylo více. Co se týče našeho vybavení, tak jsem se naopak bála, že hra bude na můj vkus příliš akční - a že byl trailer pro mnohé nejspíš dost zavádějící nebo jsme si to zkrátka jen vysvětlili špatně. Ve výsledku mě potěšilo, že chvil, kdy je nutné se bránit a útočit, nebylo tolik a nebo se jim dalo s menší dávkou trpělivosti přímo vyhnout. Gunplay je krkolomný, pomalý, přidává na napětí a nervozitě. Osobně mám pocit, že přesně takový měl být a vše je do detailů promyšleným záměrem.
Příběh ve hře je, a stejně jako herní mechaniky, logické hádanky i posun hrou si ho musí hráč vydedukovat a interpretovat zcela sám. (A nebo se začíst do nespočtu internetových dohadů). Pro mě osobně byl Scorn o znovuzrození, naději, neúspěchu, selhání - jak společnosti, tak o tom osobním, osudu, odmítnutí, frustraci, zavrhnutí, odhodlání, zanedbání, nákaze, o boji proti nevyhnutelnému a stavění vzdušných zámků. Je to čirá zoufalost a beznaděj, dívat se na něco, co je tak blízko a zároveň daleko. Ale nic s tím už neuděláme. Zbývá se jen s tímto faktem smířit. Pro mě byl konec, a že se opět opakuju, přesně takovým, jakým měl podle mě být.
Pořád mi v hlavě šrotuje, zda Scornu nedat 100%. Nejspíš jsem na vážkách kvůli délce hry, kterou bych brala delší. Více logických hádanek, ač věřím, že jsou nadávkovány správně, by mě taky potěšilo, a nakonec, i když jsem zastáncem konce příběhu, tak jak je, nebránila bych se více variantám.
Nevím, jsem dojatá, nadšená a zároveň vím, že jsem ještě nevyčerpala všechny možnosti. Scorn se tímto pro mě stává něčím výjimečným a pravděpodobně záležitostí, ke které se budu pravidelně vracet.
P.S.: Nejvíce mě na tom všem mrzí, že si Scorn nemohl sám Giger zahrát nebo alespoň zhlédnout v jeho finální podobě.
Pro: Atmosféra, detailní svět, hudební podkres, logické hádanky a úroveň obtížnosti, netahání za ručičku, tempo hry, umění vyvolat velkou škálu emocí a pocitů, věrnost ztvárnění předlohy, výprava příběhu a téma
Proti: Absence více konců, krátší délka hry, logické hádanky, matoucí kulisy, nečitelnost prostředí, technický stav - optimalizace a nepřipravenost na rozlišení 21:9 (bugování fov), tempo hry, výprava příběhu