Je to konečně za mnou. Hře jsem věnovala opravdu velké množství času a místy jsem se musela do hraní nutit, protože mě v některých chvílích to fakt nebavilo. Jenže jsem nechtěla hraní ukončit, neboť už tak jsem ve hře strávila dost času a přece jenom jsem se chtěla na ten konec dostat. Ubisoft má (s představením nového dílu Mirage asi měl) představu, že hráči chtějí hrát hry, které trvají přes stovku hodin a které jsou gigantickým open worldem s jakýmsi RPG systémem. Což o to, dokážu si představit hru, která by i s tak ohromně velkým obsahem nebyla opakující se a člověk neměl pocit, že po pár hodinách viděl téměř vše ze hry (zvlášť pokud člověk hrál předchozí díl ze série). Valhalla ovšem taková není. Ona je naprostý opak a přijde mi, že v tomto dílu Ubisoft dosáhl nového maxima (/dna), co se týče generování vcelku nudných činností, jen proto aby natáhl herní dobu.

Zasazení do Anglie se mi líbilo a byla jsem ráda, že jsme se po Egyptě a Řecku přesunuli na sever. Sice bych o něco více ocenila díl odehrávající se v Asii, ale prostředí Anglie plné lesů, skal a pevností či zasněženého Norska mě nadchlo. Stejně tak doba, ve které se hra odehrávala. Tématika Vikingů mi nijak blízká není a severskou mytologii si raději nechám převyprávět jinou hrou. Co ovšem Ubisoft umí, tak je vytvářet svět, tedy co se prostředí a grafiky týče. S tou náplní je to o dost horší.  

Assassin's Creed: The door is barred. Tak by se mohl jmenovat nový podtitul této série. Tuto větu totiž hráč, pokud dělá vedlejší aktivity, uvidí mnohem častěji než nějakou Valhallu. Po chvíli jsem tuto větu a tuto situaci ve hře pojmenovala pro sebe jako "barety", abych si ulehčila nadávání. Jakmile totiž hledáte nějaký ten poklad ve hře, tak je na 95 % jisté, že právě barety vás budou chtít zastavit. To znamená, že jako největší detektiv musíte onu budovu obejít, podívat se spodem, horem, z boku, kudy můžete prostřelit šípem zátarasu, která drží dveře zavřené, nebo kudy jinudy se dá vlézt do domu a rozbít baretu pomocí sekery či meče. Občas se i stávalo, že poklad byl přístupný bez barety, i jsem se začala radovat, že není možné, že bych mohla jen tak otevřít ve hře dveře. Ale truhla s pokladem byla zamčená a hádejte, kde ležel klíč. Za baretou. Jiná situace byla, kdy jednu baretu blokovala jiná bareta, nebo když jsem musela přitáhnout loď, abych na ni mohla postát a prostřelit z jednoho konkrétního místa baretu. Nebo vyskákat na strom či vyvýšené místo a z konkrétního místa zamířit. V duchu jsem si říkala, jak těžký život ti lidé mají. Pořád s sebou vláčet návody, jak se dostat do budovy. Ale nebyly to jenom barety, které blokovaly přístup. Byly to i zdi, které se musely zničit výbuchem a u kterých hráč musí hledat výbušninu, kterou ji zničí, a pokud hráč nemá schopnost mít výbušné šípy, tak se docela místy těchto výbušnin nahledá. A za takovou výbušninou byla bareta nebo naopak byla před ní. A ta truhla třeba byla i zamčená, takže zase hledat klíče. Ubisoft tohle prezentoval jako nějaký skvělý adventurní prvek, jak hráč bude muset zkoumat okolí, aby se někam dostal. V reálu to pro mě bylo jen naprosto šílené a nudné natahování už tak absurdní herní doby. Jestli tohle někoho bavilo dělat víc jak desetkrát, tak to nechápu. Možná je tenhle odstavec až moc dlouhý, když je to jen taková blbost, ale po těch desítkách hodin s tímhle jsem se musela vypsat z toho, jak mě tahle debilita v druhé půlce hry už naprosto vytáčela.

Když už jsem u toho opakování, ano, opět máte k dispozici nákupní seznam s aktivitami a odškrtáváte položky, které jste splnili. Co se aspoň trochu zlepšilo, tak byly vedlejší úkoly, které zde byly jako mystéria. Ta šlo vyřešit na místě během pár minut a odpadlo tak cestování křížem krážem po celé mapě. Navíc některá mystéria nebyla ani špatná a i do takového mini úkolu se kolikrát dala nacpat nějaká ta emoce, kterou to ve mně vzbudilo. Podobně kladně mohu hodnotit i hlavní úkoly, které jsou rozdělené dle regionů, ve kterém zrovna moje postava působí. Samozřejmě některé byly méně zajímavé (třeba ty, kde výsledkem celého snažení bylo dobytí nějaké pevnosti), ale kolikrát jsem měla při některých misích těžké rozhodování, na čí stranu se postavit, nebo co moje postava udělá. Ne, že by volby měly nějaký velký dopad, ale pokud jsem přistoupila na to, že pro mě jako osobu to dopad má, jak se zachovám, tak to bylo o něco zajímavější. Zde se ovšem projevil jeden nedostatek. V rámci jednoho úkolu jsem se nějak zachovala a nechtěla jsem volit jinou možnost. Jenže problém byl, že úkol už byl nějaký nadesignovaný, takže mě hra donutila jednat tak, jak kdybych si nakonec zvolila druhou možnost. 

Co mě na hře bavilo, tak byla minihra Orlog. Zpočátku jsem její pravidla nechápala (pravidla jsou jednoduchá) a ani jsem neměla snahu tomu porozumět, ale nakonec se mi to zalíbilo, že jsem porazila každého hráče Orlogu, na kterého jsem narazila. Další novou minihrou byl Flyting, který byl rozhodně kreativní a také mě bavil. Stejně tak správa osady, která nebyla kupodivu  nějakým nutným zlem, ale docela příjemným zpestřením. Překvapením byla téměř až absence hudby, kdy jsem po pár dlouhých hodinách musela vyhledat, jestli to, že neslyším hudbu, je záměr, nebo bug (asi záměr, ale někdo zmiňuje v komentáři jako plus soundtrack, tak fakt nevím). A když už zmiňuji slovo bug, tak těch je hra stále plná a občas bylo nutné vyhledat řešení na internetu, aby se hra posunula dál. A kolikrát mě dokázalo naštvat ovládání, což je až s podivem vzhledem k počtu již vyšlých dílů v sérii.

Po odehrání Valhally nemám pocit, že bych se k sérii někdy chtěla vracet. Sice Mirage slibuje jiný přístup, ale pořád na tom dělá Ubisoft, takže jsem skeptická. Pokud najdu chuť, tak ještě dohraji to chystané bezplatné DLC, které by tento díl mělo definitivně ukončit, ale pokud tam bude opět stejná hratelnost a aktivity na nějaké menší mapě, tak si o tom raději jen něco přečtu.