Pokračování historického příběhu a volného pokračování A Plague Tale: Innocence jsem přijal s poměrným nadšením, a to i přesto, že při vzpomínce na finální souboj jsem měl té radosti přece jen o něco méně. A jak to dopadlo?
Výrazně líp, než jsem očekával, hlavně co se týká příběhu. Ten byl i v případě Innocence jedním z těch, na které se jen tak nezapomíná a jehož zpracování patří mezi to nejlepší, co může herní scéna nabídnout. Společně s ním je pak v Requiem dalším pro mě nepřehlédnutelným tahounem i prostředí, ve kterém se hráč pohybuje. Nesčetněkrát jsem se přistihl, jak se při průchodu hrou s dechberoucí grafickou stránkou doslova kochám středověkými stavbami i přírodními scenériemi, které jen umocňují atmosféru poutavého příběhu, a to i přesto, že v mnoha pasážích nehýří zrovna optimistickou náladou. Ta je totiž častokrát plná obav nejen z krvelačných krys, ale především pak i z drsných protivníků, se kterými musí Amicia s notným kusem odvahy bojovat a chránit tak nejen sebe, ale i svého mladšího brášku. V návaznosti na to musím říct, že při mnou nepovedených scénách, při níž jsem viděl umírající Amiciu např. se zabodnutým šípem v těle, mi nesčetněkrát nepříjemně přejel mráz po zádech, jako kdybych byl v dané scéně její přímou součástí. A možná i právě toto bylo jedním z důvodů, proč při obávaných bojích s nepřáteli, které mi z Innocence zbyly, mi postupně více a více přidávaly do žil adrenalin důležitý pro jejich zdárné zvládnutí.
Na rozdíl od Innocence jsem ocenil, že Amicia může komunikovat se svými spojenci, kteří se k ní během příběhu přidají a žádat je ve vybraných scénách o pomoc. Někteří z nich se pak navíc i vcelku aktivně zúčastňují složitějších bojů, což má rozhodně svoje nemalé opodstatnění, jelikož hráč tak nemá pocit, že veškerá tíha se tak soustřeďuje výhradně na něj.
Co dodat? Moje určité obavy ze zvládnutí hry se ukázaly naštěstí jako zbytečné a přestože spousta soubojů byla pro mě občas přece jen trochu náročná, historický příběh sourozenců Amicie a Huga jsem si dokázal užít tak, jak jsem chtěl. A proto mě mrzí, že pokračování příběhu nejspíše nebude. I když....kdopak ví, že?
Výrazně líp, než jsem očekával, hlavně co se týká příběhu. Ten byl i v případě Innocence jedním z těch, na které se jen tak nezapomíná a jehož zpracování patří mezi to nejlepší, co může herní scéna nabídnout. Společně s ním je pak v Requiem dalším pro mě nepřehlédnutelným tahounem i prostředí, ve kterém se hráč pohybuje. Nesčetněkrát jsem se přistihl, jak se při průchodu hrou s dechberoucí grafickou stránkou doslova kochám středověkými stavbami i přírodními scenériemi, které jen umocňují atmosféru poutavého příběhu, a to i přesto, že v mnoha pasážích nehýří zrovna optimistickou náladou. Ta je totiž častokrát plná obav nejen z krvelačných krys, ale především pak i z drsných protivníků, se kterými musí Amicia s notným kusem odvahy bojovat a chránit tak nejen sebe, ale i svého mladšího brášku. V návaznosti na to musím říct, že při mnou nepovedených scénách, při níž jsem viděl umírající Amiciu např. se zabodnutým šípem v těle, mi nesčetněkrát nepříjemně přejel mráz po zádech, jako kdybych byl v dané scéně její přímou součástí. A možná i právě toto bylo jedním z důvodů, proč při obávaných bojích s nepřáteli, které mi z Innocence zbyly, mi postupně více a více přidávaly do žil adrenalin důležitý pro jejich zdárné zvládnutí.
Na rozdíl od Innocence jsem ocenil, že Amicia může komunikovat se svými spojenci, kteří se k ní během příběhu přidají a žádat je ve vybraných scénách o pomoc. Někteří z nich se pak navíc i vcelku aktivně zúčastňují složitějších bojů, což má rozhodně svoje nemalé opodstatnění, jelikož hráč tak nemá pocit, že veškerá tíha se tak soustřeďuje výhradně na něj.
Co dodat? Moje určité obavy ze zvládnutí hry se ukázaly naštěstí jako zbytečné a přestože spousta soubojů byla pro mě občas přece jen trochu náročná, historický příběh sourozenců Amicie a Huga jsem si dokázal užít tak, jak jsem chtěl. A proto mě mrzí, že pokračování příběhu nejspíše nebude. I když....kdopak ví, že?
Half-Life 2: Episode Two