Pentiment je svým způsobem značně ambicióznější verzí toho, o co se studio Wadjet Eye pokusilo v Unavowed – tedy hrou pevně ukotvenou v hratelnosti klasických adventur, ale inspirovanou různými prvky typickými pro žánr RPG, jako jsou tvorba postavy, rozsáhlé možnosti volby a jejich důsledky, a značná znovuhratelnost. A stejně jako u Unavowed, i Obsidianu vyšla tato kombinace skvěle.
Scénář je odjakživa silnou stránkou her od Obsidianu a nejinak tomu je i tady. Nechci příliš zabíhat do detailů, avšak velmi jsem si užil jak centrální murder mystery, tak témata vztahující se historickému zasazení, tak především klidnější charakterové momenty, kterými je hra posetá. Všechno pohromadě fungovalo na jedničku a přikovalo mě k monitoru tak účinně, že jsem cca 15 hodin dlouhou hru dohrál v podstatě na tři zátahy.
Před oznámením hry se šířila řada zvěstí o tom, že půjde o odpověď Obsidianu na Disco Elysium. Což, jak se nakonec ukázalo, nebyla tak úplně pravda. Jednu věc mají však Disco Elysium a Pentiment společné – v obou případech se jedná o detektivní hry, kde však centrální případ hraje až druhé housle a na nalezení identity vraha vlastně příliš nezáleží.
Daleko důležitější je to, jak si v roli Andrease Malera budete při vyšetřování vražd počínat a jaký dopad budou mít vaše činy na vaše okolí. Vesnička Tassing je totiž minimálně stejně rovnocenným protagonistou jako sám Andreas, ne-li ještě o kus důležitějším. Stejně jako Andreas, i Tassing totiž v průběhu hry prochází turbulentním vývojem, do velké míry vaším přičiněním. Jeho obyvatelé se rodí a umírají, rodiny vznikají a zanikají a zdánlivě nevinné konverzace mohou mít drtivé dopady na jejich budoucí osud. Neexistují však dobré ani špatné volby – existují jen volby, se kterými se musíte naučit žít. A řeknu vám, že i když s jednotlivými postavami nestrávíte zas tolik času, tak je velmi snadné si jednotlivé vesničany oblíbit a velmi složité vědomě činit rozhodnutí, která jim dokážou zničit život.
Nesmírně důležité je i historické podhoubí hry. Aspoň základní znalost éry reformace, ve které se hra odehrává, je určitě velkou výhodou, avšak i pokud ji nemáte, hra vám vyjde vstříc s jednoduše dostupnou in-game nápovědou, kde si můžete kdykoliv zobrazit vysvětlení neznámých jmen a pojmů. Je však velmi osvěžující hrát hru, která nevyužívá středověk jen pro vyprávění hrdinských příběhů, ale hloubavě se zabývá tématy jako reformace katolické církve či důsledky vynálezu knihtisku a z něho vyplývajícího usnadnění zprostředkování myšlenek a informací v době, kdy šlechta a církev stále držela sedláky v pevném sevření... a připomíná nám, jak velkou moc slova v dobrém i špatném drží.
Musím zmínit i znovuhratelnost. Andreas je sice do značné míry pevně daný charakter, ale můžete si ho trochu přizpůsobit k obrazu svému. Mému Andreasovi, který procestoval Itálii a během svých cest se zapletl do menších podvodů a zločinů, přičemž na univerzitě se pak zabýval studiem práv a vynikal v logice a řečnění, se tak otevřou jiné možnosti, než Andreasovi, co se naopak zajímal o teologii a okultismus. Bonusové možnosti však neznamenají automaticky úspěch a to, že jste schopní ocitovat konkrétní paragraf zákona, vám u postav, co je práva příliš nezajímají, dokáže spíše uškodit. Přesvědčit postavy je navíc nezvykle obtížné a během prvního průchodu hrou často i nemožné. Čas navíc neúprosně plyne vpřed a nikdy nemáte dost času na to, abyste v jednotlivých případech prozkoumali všechna vodítka. Svůj verdikt jste tak vždy nuceni učinit z neúplných informací. Pro opakované průchody tak čeká řada nového obsahu.
Co se týče vizuálního stylu, myslím, že každému stačí pohled na screenshoty a bude vědět, jestli se mu bude líbit nebo ne. Za mě to je naprostá paráda a smekám nad množstvím detailů, které se do hry povedlo grafikům Obsidianu zapracovat (všimněte si třeba, že různé generace obyvatelů města jsou nakreslené v mírně odlišném stylu). Zvlášť bych chtěl vyzdvihnout i typografii. Každá kasta lidí "mluví" jiným fontem, který se však u jednotlivých postav může změnit podle toho, jak je Andreas vnímá. V textu se také objevují náhodné překlepy a inkoustové fleky podle toho, jak je postava rozrušená. I bez dabingu tak skrz pouhý text dokáže Obsidian svým postavám vtisknout nečekané množství charakteru.
Pentiment určitě není pro každého, avšak pokud vám předchozí řádky zněly jako něco, co si dokážete užít, a dokážete hře odpustit menší nedostatky (jako občas pomalejší tempo, kterému vůbec nepomáhá nutnost častého backtrackingu), neměli byste litovat toho, když po hře sáhnete. A pokud si stále nejste jistí, není nic jednoduššího než hru vyzkoušet z Game Passu.
Scénář je odjakživa silnou stránkou her od Obsidianu a nejinak tomu je i tady. Nechci příliš zabíhat do detailů, avšak velmi jsem si užil jak centrální murder mystery, tak témata vztahující se historickému zasazení, tak především klidnější charakterové momenty, kterými je hra posetá. Všechno pohromadě fungovalo na jedničku a přikovalo mě k monitoru tak účinně, že jsem cca 15 hodin dlouhou hru dohrál v podstatě na tři zátahy.
Před oznámením hry se šířila řada zvěstí o tom, že půjde o odpověď Obsidianu na Disco Elysium. Což, jak se nakonec ukázalo, nebyla tak úplně pravda. Jednu věc mají však Disco Elysium a Pentiment společné – v obou případech se jedná o detektivní hry, kde však centrální případ hraje až druhé housle a na nalezení identity vraha vlastně příliš nezáleží.
Daleko důležitější je to, jak si v roli Andrease Malera budete při vyšetřování vražd počínat a jaký dopad budou mít vaše činy na vaše okolí. Vesnička Tassing je totiž minimálně stejně rovnocenným protagonistou jako sám Andreas, ne-li ještě o kus důležitějším. Stejně jako Andreas, i Tassing totiž v průběhu hry prochází turbulentním vývojem, do velké míry vaším přičiněním. Jeho obyvatelé se rodí a umírají, rodiny vznikají a zanikají a zdánlivě nevinné konverzace mohou mít drtivé dopady na jejich budoucí osud. Neexistují však dobré ani špatné volby – existují jen volby, se kterými se musíte naučit žít. A řeknu vám, že i když s jednotlivými postavami nestrávíte zas tolik času, tak je velmi snadné si jednotlivé vesničany oblíbit a velmi složité vědomě činit rozhodnutí, která jim dokážou zničit život.
Nesmírně důležité je i historické podhoubí hry. Aspoň základní znalost éry reformace, ve které se hra odehrává, je určitě velkou výhodou, avšak i pokud ji nemáte, hra vám vyjde vstříc s jednoduše dostupnou in-game nápovědou, kde si můžete kdykoliv zobrazit vysvětlení neznámých jmen a pojmů. Je však velmi osvěžující hrát hru, která nevyužívá středověk jen pro vyprávění hrdinských příběhů, ale hloubavě se zabývá tématy jako reformace katolické církve či důsledky vynálezu knihtisku a z něho vyplývajícího usnadnění zprostředkování myšlenek a informací v době, kdy šlechta a církev stále držela sedláky v pevném sevření... a připomíná nám, jak velkou moc slova v dobrém i špatném drží.
Musím zmínit i znovuhratelnost. Andreas je sice do značné míry pevně daný charakter, ale můžete si ho trochu přizpůsobit k obrazu svému. Mému Andreasovi, který procestoval Itálii a během svých cest se zapletl do menších podvodů a zločinů, přičemž na univerzitě se pak zabýval studiem práv a vynikal v logice a řečnění, se tak otevřou jiné možnosti, než Andreasovi, co se naopak zajímal o teologii a okultismus. Bonusové možnosti však neznamenají automaticky úspěch a to, že jste schopní ocitovat konkrétní paragraf zákona, vám u postav, co je práva příliš nezajímají, dokáže spíše uškodit. Přesvědčit postavy je navíc nezvykle obtížné a během prvního průchodu hrou často i nemožné. Čas navíc neúprosně plyne vpřed a nikdy nemáte dost času na to, abyste v jednotlivých případech prozkoumali všechna vodítka. Svůj verdikt jste tak vždy nuceni učinit z neúplných informací. Pro opakované průchody tak čeká řada nového obsahu.
Co se týče vizuálního stylu, myslím, že každému stačí pohled na screenshoty a bude vědět, jestli se mu bude líbit nebo ne. Za mě to je naprostá paráda a smekám nad množstvím detailů, které se do hry povedlo grafikům Obsidianu zapracovat (všimněte si třeba, že různé generace obyvatelů města jsou nakreslené v mírně odlišném stylu). Zvlášť bych chtěl vyzdvihnout i typografii. Každá kasta lidí "mluví" jiným fontem, který se však u jednotlivých postav může změnit podle toho, jak je Andreas vnímá. V textu se také objevují náhodné překlepy a inkoustové fleky podle toho, jak je postava rozrušená. I bez dabingu tak skrz pouhý text dokáže Obsidian svým postavám vtisknout nečekané množství charakteru.
Pentiment určitě není pro každého, avšak pokud vám předchozí řádky zněly jako něco, co si dokážete užít, a dokážete hře odpustit menší nedostatky (jako občas pomalejší tempo, kterému vůbec nepomáhá nutnost častého backtrackingu), neměli byste litovat toho, když po hře sáhnete. A pokud si stále nejste jistí, není nic jednoduššího než hru vyzkoušet z Game Passu.
