Oproti názoru, že tento díl položil základ, který byl dalšími díly rozveden, je možno polemicky vystoupit – totiž že tento základ, který však nadále přetrval pro ságu konstitutivní, byl jimi zakryt.

Už od začátku, kdy nám nenadálá souhra okolností, jež se týkají mimoděčné kriminální aktivity ve městě (přepadení vězeňské eskorty, hackerský útok), zajišťuje vstupenku na svobodu s čistým štítem, hra vhazuje do dění v městě, kde se kolem neustále něco přihází, sem tam něco bouchne, jedni získávají převahu nad druhými a váhy moci se překotně překlápí. A přesto se hráč nenachází ve vleku událostí a všechno se povolně vydává jeho rozdováděnosti.

Místo světa tu máme pískoviště se sociopatem, po němž místo slov zůstávají mrtvoly a ohořelé vraky, v jeho čele. Záměr příběhu a jednotlivých komplotů? Rozproudit pouliční války, vyhnat hlavouny z jejich nor a odpravit je jako krysy. Čím to, že je to tak proklatě zábavné? Z fingování, že pracujete vy pro ně, zatímco se oni nevědomky podílí na eskalaci směřující ke konečnému zúčtování.

Následující hry se tohoto odkazu nezříkají, jen se ho snaží dramaturgicky ukáznit a dodat mu – s úmyslem větší stravitelnosti – lidské a rodinné souvislosti. Jenom kouř a zrcadla. Myšlenka a design vystavěný okolo toho, že si klidně přivlastním něčí auto, z něhož ho za plného provozu vytáhnu, v nich bledne a zároveň konzervuje svůj původní smysl. Třetí díl, unikátní městem ponořeným v mlze a atmosférou s příměsí mysteriózna, z jejichž sepětí povstává bizarní podsvětí bohaté na zvláštnosti a znepokojivé náznaky, je neútulný přesně v té míře, v níž nemá podobných ústupků zapotřebí.

Ve zpětném zrcátku zhlížím několik nedokonalostí. Předně se neohrabaně balancuje mezi vážnou a satirickou notou. Je sice záslužné ukazovat kriminální živel jako sebranku lúzrů, která je děsivá i směšná zároveň, ale chvílemi to otupuje dramatiku a naléhavost. Dále – ačkoliv mnohé nápady zaujmou nebo rozesmějí, přestože jsem hru měl v malíku a neochvějně procházel jí i nadcházejícími díly, v nichž jsem si připadal jako doma – s odstupem uznávám, že některé situace jsou frustrující, ba přímo zlomyslně vymyšlené. Asi to není nic proti ničemu; vychází z toho alespoň zajímavé osobní srovnání, kdy svého času mě na tom nejvíc dožralo, že nejde plavat a městem nebrázdí motorky.

Velmi se mi nicméně u série zamlouvá pro videohry, nejenom pro Grand Theft Auto, tak typická nesoudnost, s níž nezřídka překračují svou žánrovost: už zde se naskýtají příležitosti osahat zbraně těžšího kalibru či nasednout do tanku, kdy šum města a dopravního provozu nahradí válečný ryk. Břitká nadsázka a zběsilost, když se ve vybraných okamžicích dění utrhne ze řetězu, neustále nahlodává snahu o seriózní kriminální vyprávění.

Poslední autoritou v této hře totiž není respekt, peníze ani kodex těch mimo zákon, ale nespoutaná agrese.