Gris je jedna z těch her, které dávají pozitivní odpověď na otázku, zda hry mohou být uměním, zda mohou vyprávět příběh i bez e slov, a to i příběh metaforický, obecněji pojatý, který dovoluje vícero výkladů, a zda při jejich hra ní může hráč zakusit různorodé emoce.
Gris je pravděpodobně jméno dívky (jistý si nejsem, protože ve španělštině – vývojáři jsou Španělé – jde v překladu o slovo „šedý, smutný, zamračený“), která zakusila těžkou osobní ztrátu a s pomocí hráče postupně prochází jednotlivými fázemi, které vedou ke smíření se situací, tedy popíráním, hněvem, smlouváním, depresí a akceptací. Těchto pět fází je představováno pěti herními oblastmi. Ačkoliv na samém začátku hry je svět černobílý a Gris má vůle a energie sotva tolik, aby vstala ze země, v rámci překonání každé z fází se do světa vrátí nějaké barvy a hlavní postava trochu ožije – naučí se nové schopnosti, které posunou hratelnost v dalších fázích, ať již se jedná o obligátní dvojskok a plachtění, nebo v kategorii plošinovek méně obvyklé schopnosti, jako těžké tělo či zpěv.
Cestou postava řeší jednoduché hádanky, sbírá roztroušené světlušky, díky kterým postupuje dále hrou, může získávat skryté bonusy (oceněné achievementy) a může sbírat také mementa, která bývají více skrytá a hůře dostupná. Pouze pokud sesbírá všechny, může si před koncem hry připomenout určitou událost ze svého života.
I když se Gris po dokončení každé fáze ocitne v centrální věži, reálně nemá na výběr, do které oblasti se podívá dále, nebo zda projde nějakou oblast opakovaně s nově nabitými schopnostmi. Hra má tedy spíš lineární průběh, ale po dohrání je možné si zahrát kteroukoli vybranou kapitolu, ve které budou dostupné vždy právě ty schopnosti, které vývojáři zamýšleli.
Gris má být pravděpodobně také připomínkou, že ztráta je přirozenou součástí života a v člověku dřímá dostatek sil k tomu, aby se s ní po svém a vlastním tempem vyrovnal. A k tomu svádí i hra samotná – každý by ji měl hrát vlastním tempem, ideálně bez vyrušování.
(Ke hře jsem se dostal v rámci Herní výzvy 2022.)
Gris je pravděpodobně jméno dívky (jistý si nejsem, protože ve španělštině – vývojáři jsou Španělé – jde v překladu o slovo „šedý, smutný, zamračený“), která zakusila těžkou osobní ztrátu a s pomocí hráče postupně prochází jednotlivými fázemi, které vedou ke smíření se situací, tedy popíráním, hněvem, smlouváním, depresí a akceptací. Těchto pět fází je představováno pěti herními oblastmi. Ačkoliv na samém začátku hry je svět černobílý a Gris má vůle a energie sotva tolik, aby vstala ze země, v rámci překonání každé z fází se do světa vrátí nějaké barvy a hlavní postava trochu ožije – naučí se nové schopnosti, které posunou hratelnost v dalších fázích, ať již se jedná o obligátní dvojskok a plachtění, nebo v kategorii plošinovek méně obvyklé schopnosti, jako těžké tělo či zpěv.
Cestou postava řeší jednoduché hádanky, sbírá roztroušené světlušky, díky kterým postupuje dále hrou, může získávat skryté bonusy (oceněné achievementy) a může sbírat také mementa, která bývají více skrytá a hůře dostupná. Pouze pokud sesbírá všechny, může si před koncem hry připomenout určitou událost ze svého života.
I když se Gris po dokončení každé fáze ocitne v centrální věži, reálně nemá na výběr, do které oblasti se podívá dále, nebo zda projde nějakou oblast opakovaně s nově nabitými schopnostmi. Hra má tedy spíš lineární průběh, ale po dohrání je možné si zahrát kteroukoli vybranou kapitolu, ve které budou dostupné vždy právě ty schopnosti, které vývojáři zamýšleli.
Gris má být pravděpodobně také připomínkou, že ztráta je přirozenou součástí života a v člověku dřímá dostatek sil k tomu, aby se s ní po svém a vlastním tempem vyrovnal. A k tomu svádí i hra samotná – každý by ji měl hrát vlastním tempem, ideálně bez vyrušování.
(Ke hře jsem se dostal v rámci Herní výzvy 2022.)
RoboCop: Rogue City
Pro: Vynikající hudba; Propojení hudby a vizuální, i hratelnostní stránky hry; Zpracování ústřední myšlenky;
Proti: V některých pasážích špatně rozlišitelné pevné a průchozí plochy (resp. plochy v pozadí a popředí);