Metal: Hellsinger je kombinace Doomu (2016), Devil May Cry a Beat Saberu. Takže klasická akční řežba s andělsko-démonskou mytologií, okořeněná skvělým rockovým soundtrackem, který -a tím je M:HS originální- zde plní aktivní složku gameplaye. Což v praxi znamená, že střelba do rytmu dává větší damage a více bodů, neboť jednotlivé levely ve hře je možné hrát i na hi-score, což hře dodává zajímavý potenciál znovuhratelnosti a trvanlivosti, zejména pokud někoho baví neustále překonávat sám sebe nebo třeba soutěžit s kamarády.

Nutno přiznat, že tato rytmická složka je zřejmě největší deviza hry, neboť v ničem jiném už M:HS příliš nevyniká. Design levelů je naprosto plochý, přímočarý a nenápaditý; nepřátelé stále stejní a hra recykluje dokonce i bossfighty, kde na konci každého levelu narazíte na to stejné (byť s několika variacemi). Kromě akce není ve hře co dělat - není zde zastoupena žádná explorace, collectibles, atd.

Hra je poměrně krátká a jednoduchá (na střední obtížnost), přesto mě ke konci už začínala trochu nudit. M:HS je zajímavá jednohubka a ukázka, že je stále možné vymyslet něco relativně nového, nebo alespoň zajímavě zkombinovat to existující, byť z toho nutně nemusí být nějaká pecka. Ale na dobrou hru to v tomto případě stačilo.