Při hraní Middle-earth: Shadow of Mordor mi neustále přicházela na mysl jedna zásadní otázka: proč? Roky jsme my hráči čekali na pořádný AAA titul ze Středozemě a tvůrci se rozhodli zrovna pro tohle. Namísto pořádného fanservisu čerpajícího z bohatého světa podivnou fanfikci, kde každé zavadění o lore je darem z nebes. Místo pořádného příběhového RPG jakýsi podivný hybrid Assassin's Creed a batmaní Arkham trilogie, plný okoukaných mechanismů a arkádových prvků, které nejsou úplně to, co bych od podobné hry chtěl a očekával. Už jen rozhodnutí udělat hru z tak atraktivního universa, leč v takovéto podobě, je věc, kterou upřímně moc nechápu a byl to taky důvod, proč jsem před lety Shadow of Mordor poměrně znechuceně odložil po několika hodinách hraní a dohrál jej až nyní, kdy se díky skvělým Prstenům moci opět ozvala chuť po Středozemi. Toť dojmy na úvod.
Druhá věc je, že jakmile se člověk do oněch mechanismů ponoří, konkrétně do opěvovaného nemesis systému, tak se vlastně začne docela dobře bavit. Podmínkou je ale přežít úvodní lokaci, protože ta opravdová zábava u mě začala až po přesunu z šedivých plání Gorgoroth do zeleného Núrnu. Kromě líbivějšího prostředí se tam ale především odemyká ta záživnější část hratelnosti a to jest tzv. "cejchování" a ovládání skřetů, ze kterých lze posléze budovat docela slušnou armádu a ulehčit si tak mnohdy práci.
Nebudu tu popisovat všechny mechaniky nemesis systému, napsalo se o tom už mnoho a stejně to každý zná, ale alespoň za sebe říkám, že je to to nejzábavnější na Shadow of Mordor. Všechno ostatní - od designu obou lokací, většiny misí jak hlavních tak vedlejších, přes příběh až po jeho zakončení je při nejlepším průměrná záležitost. V celé hře mi absolutně chyběl jakýkoli wow moment, nějaká komplexnější skriptovaná sekvence či jen pitomá NPC, se kterými by šlo interagovat i jinak, než okamžitým bojem. Ona vlastně i hra jako celek je titul postavený na několika mechanismech, ale chybí ji taková ta nebojová omáčka navíc, což zrovna v případě hry na motivy Pána prstenů prostě fakt mega zamrzí.
Druhá věc je, že jakmile se člověk do oněch mechanismů ponoří, konkrétně do opěvovaného nemesis systému, tak se vlastně začne docela dobře bavit. Podmínkou je ale přežít úvodní lokaci, protože ta opravdová zábava u mě začala až po přesunu z šedivých plání Gorgoroth do zeleného Núrnu. Kromě líbivějšího prostředí se tam ale především odemyká ta záživnější část hratelnosti a to jest tzv. "cejchování" a ovládání skřetů, ze kterých lze posléze budovat docela slušnou armádu a ulehčit si tak mnohdy práci.
Nebudu tu popisovat všechny mechaniky nemesis systému, napsalo se o tom už mnoho a stejně to každý zná, ale alespoň za sebe říkám, že je to to nejzábavnější na Shadow of Mordor. Všechno ostatní - od designu obou lokací, většiny misí jak hlavních tak vedlejších, přes příběh až po jeho zakončení je při nejlepším průměrná záležitost. V celé hře mi absolutně chyběl jakýkoli wow moment, nějaká komplexnější skriptovaná sekvence či jen pitomá NPC, se kterými by šlo interagovat i jinak, než okamžitým bojem. Ona vlastně i hra jako celek je titul postavený na několika mechanismech, ale chybí ji taková ta nebojová omáčka navíc, což zrovna v případě hry na motivy Pána prstenů prostě fakt mega zamrzí.
Pro: chytlavá core hratelnost, nemesis systém a s ním spojený dynamický vývoj na mapě, souboje a různorodost protivníků, hezké cutscény, hudba, skvěle nadabovaný Glum (k nerozeznání od Andyho Serkise), momenty, kdy se hra otře o lore
Proti: generické prostředí, generické vedlejší mise a množství otravných arkádových prvků v nich (challenge, časové limity apod.), podprůměrný design misí hlavních, slabý příběh, nevyužitý lore, absence nebojové části hratelnosti - na hráče neustále vše útočí